Vše začalo v květnu letošního roku, kdy mne kontaktoval pan režisér Ludvík Klega s dotazem, zda jsem schopen pořídit nějaké podvodní záběry na našich moravských přehradách. Šlo o připravovaný seriál Zatopené Osudy, který představí divákům nejen některé přehrady České republiky, ale hlavně jejich historii a osudy vesnic, které byly stavbou těchto přehrad zatopeny.

Slovo dalo slovo a než jsem se nadál, stál jsem s celým filmovým štábem na hrázi Žermanické přehrady, kde jsme plánovali první natáčení pod vodou.

 

Mým potápěčským partnerem se pro tyto ponory stal herec Miroslav Vladyka, který celý dokument moderuje a dokonce provází diváky i pod vodní hladinou, kde na vlastní kůži pociťuje atmosféru například zatopeného hřbitova, nebo opuštěného mostu, který kdysi dávno spojoval dvě strany údolí. Už při prvním setkání jsme si s Mirkem padli do noty a naše spolupráce pod vodní hladinou se tím velice usnadnila. Mirek se ukázal jako velice ukázněný a svědomitý potápěč, který je díky svému profesionálnímu přístupu a dobrodružné povaze skutečně ideální průvodce Zatopenými osudy.

 

         

 

Na Žermanické přehradě jsme se společně potápěli na zatopeném hřbitově, kde se nám podařilo nafilmovat prázdné hroby, které byly podle historických pramenů exhumovány, nicméně historky místních rybářů hovoří o nalezených lidských kostech na břehu přehrady. Viděli jsme i zbytky kostela, z jehož ruin se nám podařilo vynést na břeh cihlu, která byla vypálena v roce 1872, kdy se kostel stavěl. Při proplouvání hřbitovem na mě padla zvláštní tíseň, pocit uvědomění, že toto místo je skutečně naplněno lidskými osudy...

 

 

Později jsem měl možnost hovořit s pamětníkem panem Nogolem, který pamatuje kostel i s hřbitovem ještě jako malý kluk. Právě od něj jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí o tom, jak se celé údolí chystalo k zatopení. Jak tehdejší armáda odstřelila část kostela a jak se střecha kostela stěhovala o asi sto metrů výše, kde měl stát kostel nový. Při návratu do hlubin přehrady ( při druhém ponoru, kdy jsem již dělal pouze ilustrační záběry), jsem neodolal a po nafilmování ruin kostela jsem se vrátil zpět na hřbitov. Hřbitov měl dvě části (horní a spodní – což bylo nad a pod kostelem – kostel stával v kopci).

Spodní část kostela je z velké části zanesena bahnem, nicméně právě na spodní straně jsem měl pocit, že jsem objevil náhrobní kámen. Podle pana Gogola by tam žádné být neměly a tak jsem se rozhodl tento kámen prozkoumat. Podle mne byl příliš pravidelný. Kámen stál rovně a byl pokrytý asi centimetrovou vrstvou bahna, kterou jsem máchnutím ruky odstranil. Tím jsem však vše dokonale zvířil a tak jsem musel kámen prozkoumat dotekem.

Když mé prsty přejížděly po ploše kamene ve snaze ucítit vytesaný nápis, tak jsem si uvědomil, že se nejedná o kámen, ale dřevo. Byl to kus trámu, který pravděpodobně odletěl při odstřelu z kostela a zabodl se do země na místě bývalého hřbitova.
Díky zvířené vodě jsem nedokázal trám nafilmovat… Pomalu jsem se vracel zpět ke břehu a jakoby tiše jsem opět plaval nad prázdnými hroby. Kdo byli asi lidé, jejichž těla zde kdysi odpočívala?

 

Při dalším setkání s panem Nogolem, jsme mu s Mirkem předali vytaženou cihlu. V očích pamětníka se začaly třpytit slzy dojetí. V chvějících se rukou starého pána byl najednou kus kostela, do kterého kdysi jako malý kluk chodil na bohoslužby…
Pan Nogol nám slíbil, že tuto  cihlu vystaví v pamětní místnosti obce Soběšovice. Až tedy někdy pojedete na Žermanice, zkuste navštívit místní síň tradic, podle všeho by jste tam měli tuto cihlu se spoustou fotografií starého kostela vidět.

Další díly seriálu nás zavedly na přehrady Šance, Kružberk, Slezská Harta, Vranov. Všude jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí a dokonce jsem měl to štěstí na vlastní oči vidět a zachytit na kameru místa a stavby, které kdysi patřily nerozlučně k přiléhající krajině a které dnes odpočívají v temnotě hloubky chladné vody.

Mirek Vladyka mne skutečně překvapil svým pohodovým přístupem k potápění a během ponorů jsme nezaznamenali žádný problém. I když je Mirek pouze rekreační potápěč, jeho duchaplnost a smysl pro disciplínu umožnily zvládnutí i komplikovaných záběrů (blízko u dna a mostů, kde bylo hodně bahna, které by se při nesprávném pohybu zvířilo a znemožnilo další natáčení). Mirek používal pro své ponory vzduch a já jsem si vychutnával EAN 32.

 

            

 

Zatopený most na Slezské hartě

 

Nejnáročnější ponor byl asi na Slezské Hartě, kde jsme museli nafilmovat zatopený most. Vzhledem k relativně hlubokému ponoru (52m - optimálně s Trimixem) jsem musel využít asistence mých kamarádů technických potápěčů a provést nafilmování co možná největší části mostu při celkem špatné viditelnosti asi 2m. Toto bylo celkem náročné. Nicméně pan režisér byl na závěr se záběry spokojen a do epizody seriálu byly zařazeny.

 

Seriál Zatopené osudy má celkem třináct dílů a je uváděn na ČT1 každou neděli v 16:30. Pro nás potápěče má tento seriál vlastní kouzlo a i když já osobně jsem se na těchto přehradách potápěl již hodněkrát, nikdy jsem nevěděl o místech, které jsem navštívil až s filmovým štábem pana režiséra Klegy.

 

Na závěr bych velice rád poděkoval technickým potápěčům Lukášovi Brychlecovi a Alešovi Carbolovi za pomoc při podvodním filmování a asistenci při náročnějších ponorech do větších hloubek

 

Pro divestar Pavel Karásek