Counter difusion – protisměrná difuse
P. Wagner
Protisměrná difuse dýchacích plynů je pojem často zmiňovaný nicméně jak já to cítím ne zcela správně pochopený. Proto i sám pro sebe jsem si pomocí následujícího textu snažil ujasnit o co přesně jde a v jakých situacích je potřeba se tímto problémem zabývat.
Přímo související článek:
V klasických učebnicích je popisována jako fyziologický efekt nastávající při změně dýchacích plynů – jejich inertní složky s velmi rozdílnými vlastnostmi sycení a vysycování. V podmínkách sportovního potápění při změnách směsí s heliem a dusíkem.
Lambertsen rozdělil problematiku klinickou na dvě jednotky povrchovou a hlubokou. Obě velmi podobné klasické DCS.
O co vlastně jde?
Původní úvaha byla o rozdílností časů sycení a vysycování různými plyny. Protože helium se vysycuje i sytí rychleji než dusík, byly zaznamenány případy problémů typu DCS při změně dýchacích plynů s dusíkem na plyny pouze s heliem nebo výrazně nižší koncentrací dusíku..
Poměry v oblasti perfuse a difuse tak mohou vést k situacím, kdy tkáň je sycena/vysycována dvěma plyny ve zcela jiných časech. Konkrétně pro helium a dusík jde o zhruba čtyřnásobný rozdíl v čase.
Sycení a vysycování samozřejmě probíhá současně pro každý inertní plyn, nicméně vzhledem ke zcela odlišným poločasům těchto parametrů pro dusík a helium může dojít při používání konvenčních směsí ke komplikacím.
Nechci se příliš pouštět do teorie, ale zejména jde o situace změn poměrů dusíku a helia v dýchacích směsích.
Obecné pravidlo poklesu parciálních tlaků inertních plynů na každé hloubce a při každé výměně plynů je dnes již obecně uznáváno. K tomu je ovšem nutné uvažovat i účinky protisměrné difuse při přechodu na heliové směsi.
Sám používám pro hloubkové ponory jako bottom gas směsi s heliem, kyslíkem a dusíkem, pro deko trioxy a finále heliox. Plánované s poklesem parciálních tlaků inertních plynů , ale také s ohledem na rozdílnou difusibilitu dusíku a helia. Samozřejmě deko se řídí „nejrychlejším“ plynem a tomu je potřeba přizpůsobit zastávky. V podstatě je mým cílem dusíkovou dekompresi skončit do 12 metrů a heliovou k hladině.
Extremní ponory Benneta a Shirleyho ukázaly, že problém protisměrné difuse není teoretický. Oba skončili s vážnou poruchou vnitřního ucha.
Obecné pravidlo poklesu parciálních tlaků inertních plynů na každé hloubce a při každé výměně plynů je dnes již obecně uznáváno. K tomu je ovšem nutné uvažovat i účinky protisměrné difuse při přechodu na heliové směsi.
Sám používám pro hloubkové ponory jako bottom gas směsi s heliem, kyslíkem a dusíkem, pro deko trioxy a finále heliox. Plánované s poklesem parciálních tlaků inertních plynů , ale také s ohledem na rozdílnou difusibilitu dusíku a helia. Samozřejmě deko se řídí „nejrychlejším“ plynem a tomu je potřeba přizpůsobit zastávky. V podstatě je mým cílem dusíkovou dekompresi skončit do 12 metrů a heliovou k hladině.
Extremní ponory Benneta a Shirleyho ukázaly, že problém protisměrné difuse není teoretický. Oba skončili s vážnou poruchou vnitřního ucha.I při běžných ponorech /jo – jo/ byl podobný efekt zaznamenán. Nejde sice o klasický obraz dle definice, ale princip je stejný.
Protisměrná difuse je fakt a je potřeba s ním počítat zejména při hraní si s výměnou dýchacích směsí během ponoru a změny hloubek.
Články s částečnou souvislostí:
Petr Wagner 14.3. 2008
.jpg){kind=spacer}
