 |
Historie a současnost cenotů v Mexiku
|
Každý, koho téma Yucatánských jeskyní alespoň trochu zajímá patrně ví, že yucatánský poloostrov je tvořen rozsáhlou vápencovou plošinou, v jejíchž útrobách se nacházejí jedny z nejdelších a nejkrásnějších zatopených jeskynních systémů na světě. Již na přelomu druhohor a třetihor ležela tato část dnešního Mexika na dně mělkého moře ve formě rozlehlého korálového útesu, který s pozdějším střídáním dob ledových a meziledových postupně vystupoval nad mořský povrch a zase pod ním mizel. V obdobích dob ledových se v polárních a subpolárních oblastech akumulovaly ve formě ledu a sněhu ohromné masy vody a to mělo za následek snížení mořské hladiny, které bylo nejpatrnější v tropických šířkách zeměkoule.
Když doby ledové pominuly, ledové pokryvy v blízkosti pólů roztávaly a mořská hladina stoupala, čímž došlo k opětovnému částečnému či úplnému zaplavení exponovaného povrchu Yucatánského poloostrova.
V dobách ledových se tedy povrch Yucatánu nacházel nad úrovní moře a byl vystaven působení srážkové vody, která vzhledem k přítomnosti CO2 v atmosféře a v půdním pokryvu byla lehce kyselá. Vápenec je v důsledku vrstevnatosti a přítomnosti tektonických puklin propustný pro vodu, která ho svojí kyselostí rozpouští (koroze) a pak dále při proudění s částicemi obrušuje (eroze). Původní kanálky s proudící vodou se rozšiřují na jeskynní chodby a ty se dále mezi sebou propojují v rozsáhlé jeskynní systémy. Při poklesu hladiny spodní vody nastává v suchých prostorách obrácený proces. Podzemní voda s rozpuštěným vápencem proniká z puklin ve stěnách chodeb a z té vody se vápenec na suchu zase vysráží v podobě krápníkové nebo sintrové výzdoby. To trvalo až do té doby, dokud ledovou dobu nevystřídala teplejší doba meziledová a čerstvě vytvořené jeskyně nezaplavila zvednutá hladina spodní vody způsobená zdvihem mořské hladiny. V době zaplavení se růst krápníkové výzdoby úplně zastavil, ale jen do té doby, než další doba ledová snížila hladinu oceánu a spodních vod a tím odstartovala další etapu krasového vývoje yucatánských jeskynních systémů.
Nejintenzivněji se doby ledové (glaciály) střídaly od pliocénu, zhruba od 2.5 miliónu let před současností a trvaly 40 000 až 100 000 let, zatím co doby meziledové (interglaciály) trvaly kolem 20 000 let. Poslední významná doba ledová skončila před asi 10 000 lety. Hladina oceánu se tehdy zvedla o 120 metrů a v té době již bohatě vyzdobené a stovky kilometrů dlouhé jeskyně byly zatím naposledy zaplaveny. Těmito jeskyněmi nyní protéká jediná voda na Yucatánu, pro krasové oblasti je absence povrchových toků typická, voda z povrchu proniká do podzemí a protéká jeskyněmi. Rozpouštění vápenců kyselou srážkovou vodou pokračuje dodnes. Struktura a pevnost stropů nad jeskyněmi, zejména nad kdysi rozlehlými suchými dómy se narušuje a později se strop částečně nebo úplně propadne. Tím je otevřen shora vstup do podzemního labyrintu. Těmto otvorům se říká cenoty, původ mají v mayském slově dzonot, což znamená posvátná studna.
Cenoty byly pro místní Maye jediným zdrojem pitné vody a zaujímaly významné místo i v jejich mytologii, protože je považovali za zdroj plodnosti a života, vstupní bránu do podsvětí a domov boha deště Chatka, uctívaného lidskými oběťmi.
Cenoty je Yucatánský poloostrov posetý jako ementál dírami, nejvíce v pásmu při pobřeží mezi městy Playa del Carmen a Tulumem a v okolí Meridy. Ale většina je jich stále neobjevená, stejně tak jako jeskynní systémy, které je spojují. Z cenotů již objevených jsou mnohé vstupem do pohádkového světa bizarní krápníkové výzdoby a potápění v nich je pro potápěče, kteří kvůli nim přijíždějí na Yucatán z celého světa celoživotním a nezapomenutelným zážitkem.
Krasový vývoj yucatánských jeskynních systémů tedy v současné době meziledové stále pokračuje, a to v podobě řícení tenkých stropů nad jeskyněmi, což je ovšem proces velmi zdlouhavý a vznik cenotu trvá stovky a tisíce let. Jen ve státě Quintana Roo, který tvoří asi třetinu rozlohy Yucatánského poloostrova, eviduje místní společnost speleologického výzkumu k dnešnímu datu více než 750 cenotů ve 182 nezávislých jeskynních systémech s celkovou délkou přesahující 800 kilometrů. První objevy, průzkumy a mapování zatopených yucatánských jeskyní se datují na konec 70. let minulého století, kdy je začali provádět jeskynní potápěči z Floridy.
Každým rokem přibývalo exploračních pokusů a expedic a s nimi nově objevené cenoty a jeskynní systémy. Jeskynní systém je výraz pro skupinu jeskyní s jejich vchody (zde je vchod přes cenoty), propojených zatopenými chodbami - sifony. Běžně se stává, že se při exploraci jeden cenot se zatopenou chodbou spojí s druhým a ze dvou doposud různých jeskyní vznikne jedna, jeden jeskynní systém. Jeskynní systém může mít mnoho cenotů.
Nejdelší známý systém Ox Bel Ha (Tři vodní cesty) jich má 130 a jsou pospojovány systémem chodeb o délce více než 180 kilometrů!
O pouhých 10 kilometrů méně má systém Sac Aktun (Bílá jeskyně) s přibližně stejným počtem cenotů. Třetím nejdelším systémem je Dos Ojos (Dvě oči), měřící přes 62 kilometrů, který má „pouhých“ 25 cenotů.
Pro každého potápěče, který investuje čas a nemalé prostředky do kurzu jeskynního potápění, do nákupu speciální výstroje a který je vybaven trpělivostí při možná nekonečné cestě sebezdokonalování se, s chutí po dobrodružství a soudným rozumem, se na Yucatánu nabízejí nevídané možnosti objevování doposud nedotčených, panenských míst.
Pro Divestar.eu napsal člen týmu Cenotes Control Stan Sitar
přeložil Zdeněk. Dušek, nabodeníčka doplnil Karel Gregor, lektoroval Jirka Hovorka
přeložil Zdeněk. Dušek, nabodeníčka doplnil Karel Gregor, lektoroval Jirka Hovorka
Foto: archiv Cenotes Control
.jpg){kind=spacer}
