.png)
Jean Jacques BOLANZ 22. 1. 1940 - 29. 10. 2007
Jean-Jacque vstoupil do mého života v roce 1986 po náhodném setkání. Na konec jsem nabídl sám sebe jako „šerpu“ pro transport jeho a Patrica Deriaze vybavení do sifonu jeskyně Fiumetata. Jean-Jacque se mi okamžitě jevil jako neobyčejně charismatická osobnost a samozřejmě, jako potápěč jsem byl zvědav na jeho techniku a způsob potápění.
V té době jsem nemluvil cizími jazyky a Betrice mi musela překládat, abychom byly schopni komunikovat.
Od toho prvního setkání uteklo mnoho vody. Mnoho poznatků a mnoho francouzštiny se dostalo do mojí hlavy. O potápění, o výměně zkušeností. Bylo to nesmírně plodné období zahrnující mnoho oblastí.
Jean-Jacque byl velice angažován ve své práci, jako sociální pracovník v Africe. I když odešel do důchodu byl stále aktivní zejména ve svých hlavních projektech v Etiopii. Jean- Jacque mluvil o Africe tak jak jenom Ti vo zde mnoho let žili mohou. Mluvil o svých kolezích o svém nejbližším spolupracovníkovi Bekele Mosisim. Znal jsem Bekelu přes Jeana-Jacqua. Znal jsem jeho přání i naděje a po několika telefonátech jsem pochopil, že on zná mne stejným způsobem přes Jeana-Jacqua. Ano, on velmi rád sdílel své touhy a sny se svými přáteli i když se týkali zcela odlišných aktivit.
Jak léta běžela a jeho skvělé děti odrůstaly, mne pozval i k sobě domů jako „potápěčského kamaráda“, později jak běžel čas i jako opravdového přítele. Později se něco zvláštního vyvinulo v našem vztahu a já jsem se cítil jako jeho duchovní syn v naší společné vášni pro speleologii zatopených jeskyní.
Na informační konferenci po průzkumu systému Covol dei Siori, Jean-Jacqu e řekl: Musím přiznat, že jsem skutečně vděčný, že jsem potkal přítele jako je Luigi Casati. Cokoliv Luigi dělá je jako bych to dělal sám…“
Explorační aktivity Jeana-Jacqua trvaly déle jak třicet let. Věnoval se takřka všem projektům. Velkým hlubokým jeskyním, sifonům, studnám, termálním jeskyním. Takřka každý z jeho 2000 ponorů byl věnován novým exploracím nebo zaměřování jeskyních systémů.
Úsilí které věnoval exploracím bylo stejné jako věnoval mnohem méně atraktivní práci při topografii jeskyních systémů. To názorně ukazovalo profesionalitu jeho vášně pro jeskyně. Takovou, kterou mají skutečně jenom Velcí.
Jean-Jacque, velký výzkumník, více než dvacet pět let se pohyboval na všech úrovních mezinárodního speleologického fóra. Vedl řadu explorací, které jsou dodnes zcela neuvěřitelné. Začal potápět do hlubokých jeskyní v době, kdy jediná dýchací směs byla vzduch. Byly pionýrem v používání trimixových směsí ve sportovním potápění a byl první kdo použil trimix při jeskyním potápění v Itálii v roce 1987. Dosažená hloubka byla 108 metrů.
Neustále na sobě pracoval jak stran své fyzické kondice tak stran technických aspektů potápění.
Zcela mne dostalo když si ve svých šedesáti letech koupil nový potápěčský oblek i celé vybavení pro hluboké ponory se stejným rozechvěním jako mladý člověk s celou perspektivou života před sebou.
Když ode mne chtěl sehnat nějaké vybavení a já jsem se opozdil, tak i když jsem byl schopen se ospravedlnit zaplnil mojí emailovou schránku zdvořile popichujícími emaily.
Tyto malé kontroverze jsme vždy řešili při osobních setkáních u stolu s dobrým jídlem a sklenkou dobrého vína. Jean-Jacque byl skvělý společník s vynikajícím vkusem. Na každém místě, které jsme navštívili během svých expedicí, jsme se zastavili v nějaké skvělé místní restauraci.
V roce 2003 ve svých šedesátitřech letech, začal Jean-Jacque experimentovat s rebreathery. Zprvu s polozavřeným okruhem. Asi po dvěstě hodinách ponorů přešel na uzavřený okruh. Koupil si ho v roce 2004.
Konstrukce a způsob použití těchto rebreatherů, které jsou mnohem lehčí než tradiční otevřený okruh, umožnilo Jeanu-Jacquovi prožít své druhé mládí. Velice rychle si získal své místo mezi uživateli těchto přístrojů při těžkých ponorech.
Během posledních deseti let jeho života jsme žili v dokonalé symbióze. Nahlíželi jsme život stejným způsobem: politiku, svobodu, nakupování potápěčského vybavení, trávení času spolu, plánování expedicí, vytváření kontaktů v jiných zemích. Nakonec poté co Jean-Jacque prodal své staré auto koupil si ten samý stan na střechu svého auta jako mám já. Spaní v něm považoval za velmi příjemné.
Drahý Jeane – Jacqu ocitli jsme se na Korintku dvacátého osmého října. Přivezl jsem Ti náhradní akumulátory pro tvoje světla. Všechny nové, protože jsi měl se starými problémy. Vyměnili jsme si rychle pár slov, protože můj trajekt na Krétu odjížděl . Společně jsme probrali tvoje dekompresní schéma protože bylo jasné, že se budeš muset zanořit pod 140 metrů. Chtěl si se ponořit v Lili tak hluboko jak jen to půjde. Jeskyně, kterou jsi objevoval deset let. Jeskyně která se Ti bránila špatným počasím. Jeskyně kam jsem se já nechtěl vrátit kvůli proudům, kvůli kterým jsme tam málem zůstali několik let před tím. Jeskyně, která nás přesto přitahovala.
Po té co jsme se rychle vrátili k autům řekl jsem Ti „buď opatrný, budeš hodně hluboko“. To samé si Ty říkal mně před každým ponorem. Z kapsy Ti vypadl čistič dýmky. Jako vždycky jsem Ti ho zvedl a vrátil s úsměvem. Teprve v autě jsem si všiml, že jsme si zapomněli změnit čas a že není tak pozdě jak jsem si myslel. Mohli jsme spolu strávit další hodinu. Ale nastartovali jsme auta, pozdravili se pár slovy a úsměvy o kterých jsem netušil, že jsou poslední.
V pondělí dvacátého devátého mi telefonovali od Vassiliho v 18 hodin. Řekl, že jsi se nevynořil dle svého časového plánu. Dřív než se šel podívat dolů jsem věděl, že už se nikdy neuvidíme. Trajekt na Peloponés odjel a já musel čekat 24 hodin, abych přijel Tě najít.
Naštěstí naši řečtí přátelé pomohli. Našel jsem Tě třicátého prvního října. Spal jsi v hloubce 93 metrů. Po výstupu po ponoru do 152 metrů.
Plakal jsem ve vodě když jsem Tě takto viděl. Opuštěného v hloubce ve spánku bez návratu. Pochopil jsem, že jsi umřel rychle po otravě CO2. Po něčem čemu se snažíme předejít ale co neumíme zvládnout pokud se objeví.
Jsem sám, nejsi tady, už mi nikdy nebudeš radit, už mi neřekneš „buď opatrný“ a už si nikdy nevyměníme svoje zážitky. Ale já vím, že život není trest. Užil sis ho velmi intensivně a dal si směr i mému životu.
Vždycky Tě uvidím v temnu jeskyní a s vášní, kterou jsi mi předal se do nich budu dál nořit.
Budeš se mnou navždy Můj Příteli.
Luigi Casati
Překlad MUDr. Petr Wagner
.jpg){kind=spacer}
