Křižovatky historie sportovního hloubkového potápění
P. Wagner 10/2004

Rozpory kolem pojmu a obsahu hloubkového, jeskynního a vrakového potápění existují tak dlouho, co si asi všichni jsme schopni pamatovat. Je tomu pár let, co lidé, kteří se věnovali těmto potápěčským problémům a v šeru nezájmu posouvali hranice poznání a výkony, vystoupili do světla publikací v knihách, časopisech a novinových článcích.

Umělé a nerealistické limity, vytvářené státními autoritami, nebo obchodními potápěčskými školami, konfrontované s reálnými ponory těchto špičkových potápěčů, vedly často k utajování konkrétních ponorů, potápěčských postupů, zatajování případů dekompresní nemoci, nebo jiných nehod aby se bylo možné vyhnout kritice i postižení. Mnoho potápěčských průkopníků se potápělo na hranici, ale i daleko za hranicemi obecně akceptovaných standardů svojí doby a to mnohdy tak daleko, že jejich výkony by byly považovány za nemožné pro „experty“. I přes to, že porušovali a překračovali takřka všechna známá pravidla a doporučení, množství jejich nehod a krizových situací bylo mnohem menší než u „oficielní“ potápěčské komunity.

Z tohoto podhoubí schopností a zkušeností, z tohoto šera špičkových, ale nezveřejňovaných výkonů se zrodil pojem a postupně i koncept sportovního technického potápění.

V jeho historii se chci zabývat pouze tím, co za sport považuji. Nechci /a ani na to nemám znalosti/ se zabývat ponory s dodávkou plynů z hladiny, s kompletní závislostí na nadhladinové podpoře a zároveň čerpání výhod z téhož /neomezená dodávka ohřátého plynu apod./ v tzv. pracovním potápěním, i když výkony dosažené na tomto poli jsou rovněž ohromující /zejména tandem Keller – Buehlman/.

Chci zachytit nejvýznamnější body historie hlubokých ponorů a hloubkových jeskyních ponorů potápěčů, spoléhajících především sami na sebe. Zachytit vnitřní logiku vývoje sportu, který se podobně jako horolezectví přes těžké expedice postupně vydává cestou lehkých výprav, výprav vyloženě „alpského“ stylu / na jeden zátah bez přípravy terénu a vytváření meziskladů plynu, či habitatů/ eventuelně jeho vrcholem - sólo ponory. Zachytit historii mužů i žen co vždy pochybovali o hranicích možného a nenechali se odradit ani pochybovačným kroucením hlavou, ani formálními zákazy. Zachytit jejich přístup k vybavení, výstroji, fyzické, teoretické i mentální přípravě k ponorům. To všechno, co je učinilo jinými, co definovalo rozdíl k ostatnímu potápěčskému světu, co jim umožnilo překračovat uznávané hranice a limity. Byli to oni, kdo změnili a stále mění hranice i obsah toho, čemu dnes říkáme a jak chápeme sportovní technické potápění.

Každý takový přehled je nutně jenom odrazem autorova pohledu na konkrétní ponory a jeho osobní hodnocení množství dostupných faktů. Na některé, na které se nedostalo v textu, se dostalo v přiložené tabulce. Skutečně jen heslovitě se věnuji, pro nedostatek místa a relativní samostatnost tématu, výkonům českých technických potápěčů a potápěček. V této první části nebylo, pro nedostatek místa, možné se věnovat dlouhým penetracím v jeskyních, dlouhým penetracím se skútry a rovněž hlubokým vrakovým ponorům. Snad, pokud bude zájem, se najde prostor příště.

Rozhodl jsem se do podrobna popsat chronologicky čtyři nejhlubší ponory, uskutečněné s otevřeným okruhem sportovním stylem. Ty popíšu skutečně do detailů konfigurací, vybavení, použitých plynů a činnosti podpůrných týmů, pokud byly u ponorů přítomny. Dva jsou ponory v jeskyním prostředí, dva na volném moři. A jeden ponor, který ač ve světle dnešních výkonů nebyl nejhlubší ani nejdelší, přesto ho považuji za doposud největší výkon hloubkového sportovního potápění vůbec.

Je pátého dubna roku 1988 v Tamauilipas severovýchodní Mexiko. Ten den se stanou dvě věci, které ovlivní osudy dvou mužů, kteří se zde setkali u cenotu Mante.

Třicetiosmiletý Sheck Exley, vykoná do té doby nejhlubší sportovní ponor v jeskyním prostředí a dosáhne hloubky 239.5 metrů. A zároveň se seznámí s Jimem Bowdenem, v té době čtyřicetišestiletým. Oba muži se spojí v dodnes trvajícím projektu průzkumu hlubokých jeskyní.

Mexika – El Proyecto Buceo Profundo del sistema Zacaton. Tento projekt posléze jednoho z nich dovede k dodnes jednomu ze dvou nejhlubších jeskyních ponorů, druhého k smrti. Těžko si představit větší kontrast v potápěčském týmu něž byly oni dva.

Sheck – učitel matematiky, spíše drobnější, pečlivější než nejpečlivější, kalkulující se vším a o všem. Zapřísáhlý fanatik zdravé životosprávy a vegetarián, striktní abstinent i koka kola pro něj byla drogou. Autor dekompresního programu Dr.X, prvního který se snažil vypořádat se sportovním potápěním ve velkých hloubkách. Totální introvert.

Jim Bowden velký a hřmotný milovník života, jídla a pití, Exleyho žák v jeskyním potápění. Kde Exley přemýšlel Bowden jednal. Těžko říct, co ty dva spojilo, snad láska k mexické indiánské kultuře, snad věčná osamělost výjimečných, kterou oba zažívali…

Ponor o kterém chci vyprávět v podstatě začal v dubnu roku 1993. V té době se několik lidí pokouší změřit hloubku jednoho ze cenotů v blízkosti ranče El Rancho Asulfurosa v severovýchodním Mexiku - Zacatonu. Jméno pochází z plovoucích ostrůvků vysoké trávy – zacate. Po celodenním úsilí je naměřena hloubka 331.6 metrů.

Co je ale potřeba nevynechat vzhledem k popisu dalších ponorů, jsou dvě věci. Především zátěží bylo běžné potápěčské olovo – celkem 5 kg. Zároveň bylo dosaženo dna, či nějakého pevného bodu v daném místě a hloubce. Měření bylo prováděno na zcela klidné hladině, bez proudů a ze zcela jasně a pevně definovaného bodu – břehu. Tím nepřicházela do úvahy zkreslení způsobená proudy, nebo protažením linky.

V tu chvíli bylo rozhodnuto. Pokus obou mužů o překonání hranice 1000 stop - 307 metrů se uskuteční zde. Jde o termální pramen, teplota vody v celém očekávaném rozsahu hloubek je 30 stupňů Celsia.

Tým, který ve skutečnosti zahrnoval Exleyho, Bowdena, Karen Hohleovou – Bowdenovu ženu, Ann Kristovichovou a Mary Ellen Ecklehoffovou - bývalou Exleyho ženu, započal s přípravami. Ponor byl stanoven na prosinec roku 1993. Exley se připravoval v Bushmansgatu – zatopené jeskyni v Jižní Africe, zbytek týmu v USA a Mexiku. Během přípravy bylo vykonáno mnoho ponorů. Jednak do hloubek, jednak do hloubek na vzduchu. Cílem bylo vytváření tolerance k hloubkovému opojení. Během příprav došlo ke dvěma významným událostem u „hloubkového“ týmu.

Bowden při ponoru pod 245 metrů v Mexiku utrpěl vážnou dekompresní nehodu, s postižením mnoha kloubů. Ta byla vyřešena na místě rekompresí s kyslíkem ve vodě a nezanechala žádné následky.

Exley během svého ponoru na dno Bushmansgatu do 267 metrů trpěl tak vážnými příznaky HPNS, že takřka nebyl schopen ovládat inflátor. Ty pominuly po výstupu na úroveň 110 metrů. Prosinec roku 2003 byl v této oblasti mimořádně deštivý, proto celý tým musel finální pokus odložit na duben roku 1994. Celá doba byla využita k plánování ponoru. Sheck se rozhodl pro heliair s 6% kyslíku, Bowden s 6.4% kyslíku. Bowden měl ve směsi 69.5 % helia. Exley 70%. Pro cílovou hloubku jde o pO2 okolo 2.0 a END okolo 95. Oba potápěči měli svoje důvody pro tuto volbu směsi. Jednak víra, že vyšší obsah kyslíku zkrátí dekompresi, jednak že vyšší obsah dusíku sníží riziko HPNS syndromu, který bývá spojován s obsahem helia a nutnou rychlostí sestupu. Ztráty teploty, způsobené heliem, vzhledem k teplotě vody, nehrály roli. Rovněž v té době, se příliš nezohledňovala dechová práce způsobená hustotou směsi a tím vyšším hladinám CO2 a jejich důsledkům. I přes dokonalý rozpis ponoru s sebou oba ponesou celou řadu tabulek, protože nikdo z nich nezná přesně parametry ponoru.

Oba potápěči v rámci přípravy natáhli dvě separátní linky, rozvěsili stage, nutné pro vykonání ponoru. Vykonali přes 30 ponorů pod 95 metrů a tři pod 150 metrů. Důvod společného sólového ponoru byl jednoduchý. Eventuelní srážka při relativně rychlém sestupu s příslušnou výstrojí, by mohla v lepším případě celý pokus přerušit.

Nadešel šestý duben 1994.
Celý tým se sešel na březích cenotu El Nacimiente. Od tud je nutné proplavat pod vodou asi 200 metrů tunelem El tortuega muerte /mrtvé želvy/ do Zacatonu. Tam je hladina od břehu cca 20 metrů hluboko a s potřebnou výstrojí se dostat do vody by bylo nepraktické. Oba potápěči se ještě jednou vynoří na hladinu v cenotu Zacaton, aby se vydali na svůj sestup.
Oba mají dvoudušové křídlo Scubapro 2x90lb bez stahovacích gum, jako travel gas vzduch, jako další postupový plyn heliair 10.5/50 – 80 Cuft. Tři lahve bottom gasu 2x110Cuft.+ 1x80 Cuft. Lehké soustředění a zklidnění na hladině Zacatonu a oba muži začínají sestup.

Fotografie loučících se potápěčů s nezaměnitelným Exleyho úsměvem se stala pro hloubkové potápěče stejnou ikonou, jako fotografie Che Guevary pro věčně mladé celého světa. Od této chvíle je to jen Jim Bowden, který nám může vyprávět o zážitcích z ponoru. Po počátečním relativně pomalém sestupu 3 metry za minutu zrychluje na 30 metrů za minutu. V 95 ti metrech mění na cestovní heliair a pokračuje podél natažené linky dolů. Z důvodu času, nekontroluje stage rozvěšené na lince. Při míjení značky na 245ti metrech začne pociťovat jemný třes. V dálce vidí Sheckovo DiveRite světlo. Je to naposled co ho uvidí...

Dosahuje 276ti metrů. Kontroluje manometr. Ke své hrůze zjišťuje, že tlak v jeho twinu je 70 barů. Vzhledem k hloubce a nastavenému středotlaku jeho regulátory přestanou dodávat plyn při cca 40 barech. Bowden okamžitě mění regulátor na svou 80 ti Cuftovou rezervu bottom gasu a snaží se nafouknout BCD. Pád se zastavuje v hloubce 925 stop – 284 metrů. Bowden začíná stoupat k zeleným plujícím travám na hladině Zacatonu. v Hloubce 140 metrů má první deko stage. Konečně je u ní. Obrovská úleva je vystřídána hrůzou. Po otevření ventilu čelí razantnímu freeflow. Po neúspěšných pokusech opravit druhý stupeň, nebo vyměnit regulátory pokračuje vzhůru. Se střídavým otevíráním a zavíráním ventilu láhve se blíží k dalším dvěma stageím na lince.

Frikce pokračují – obě jsou prázdné. Musí absolvovat osm nejdelších minut svého života k další dekoláhvi v 95ti metrech. Zbyteček bottom gasu v twinu, mu pravděpodobně zachrání život. Další stage fungují bez problémů. Čeká ho devět hodin dekomprese, starost o kyslíkové křeče a DCS. Ale to jsou věci s kterými počítal a je na ně připraven. Ve 40 ti metrech se konečně zklidňuje. Dobře vidí na Sheckovu linku. V tu chvíli si poprvé uvědomí, že něco není jak má být. Láhve visí na lince zcela nepoužité a nevidí ani stoupající bubliny. Nicméně sám sebe uklidní, že Sheck je asi ještě pod ním, protože se dostal hlouběji a bubliny odklání převis skal. Na povrchu ovšem už je jasné, že se něco děje. Jedna linka stoupajících bublin zmizela....

Ann Kristovitchová se obléká a skáče do vody. Sleduje bubliny a přesně podle plánu se v 47mé minutě potkává s Bowdenem. V tu chvíli se Jim poprvé ze zprávy ve wetnotsech dovídá, že Sheck se ztratil. Mary Eckelhoffová se obléká do své výstroje a oznamuje Hohlové, že jde na hloubku 80ti metrů zkontrolovat, co se stalo. Skáče do vody a podle linky, kde jako mementa visí nepoužité, vzorně, jak uměl jenom Sheck, sbalené stage, se noří na hranu převisu do hloubky 85ti metrů. Po potápěči nejsou žádné stopy. Karen má špatné tušení, také se ustrojuje a skáče za Ellen. Potkává jí ve 30ti metrech. Skrz průzory masky je vidět jak pláče a ukazuje, že jde nahoru. Karen jí vezme za ruku a prohlíží její hloubkoměr - 85 metrů! Okamžitě jí zastavuje a společně dokončují 30ti minutovou dekompresi. Obě později říkají, že to bylo nejosamělejších třicet minut jejich života....

Bowden se v pořádku vynořil po devíti a půl hodinách trvajícím ponoru. Po přepočítání chyb měřících přístrojů a zprůměrování naměřených hodnot, byl jeho výkon stanoven na 281.9m. I dnes po deseti letech je to jeden ze dvou nejhlubších jeskyních ponorů.

Nikdo se nepokoušel Sheckovo tělo vyprostit. Ve skutečnosti jediný muž, který by toho byl schopen, byl ten pod vodou..... Později, při odstraňování výstroje, bylo jeho tělo nalezeno. Poslední údaje na jeho přístrojích ukazovaly 9 minut , 277 metrů. Ačkoliv jeho bottom gas twin neobsahoval dostatek plynu pro fungování regulátorů, v jedné z jeho travel 80tek bylo plynu dostatek.... Asi se nikdy nedovíme, co přesně bylo příčinou nehody. A asi těžko bychom našli povolanějšího na komentář než Jima Bowdena: „ nevím proč já a ne Sheck jsem se vynořil, bylo mu 44 let, mně 52, trochu moc piju a on byl asketa, ale jedno vím určitě, nikdo z nás necítil víc, že žije, než těch několik málo minut 6.4. roku 1994. Vlastně jsme oba potápěli pořád sami ale dneska vím, že se mnou bude napořád.“
Shodou okolností ve stejném roce jako se potkají Exley a Bowden – v roce 1988, na opačné straně zeměkoule, začíná muž s portugalským jménem, ale Jihoafrickou státní příslušností svoje objevy v jeskyni Bushmansgat.Tato jeskyně vzdálená asi 5 hodin cesty od Johanesburgu, se nachází ve výši 1500 metrů nad mořem.

Bude to právě Nuňo Gomez, který v následujících osmi letech přispěje nejvíce k jejímu poznání. Přes svoje ponory do 123 a 177 metrů, dospěje v roce 1994, tedy ve stejném kdy se Exley a Bowden snaží spatřit dno Zacatonu, ke dvěma ponorům v Bushmansgatu, ve snaze překonat zde maximální hloubku dosaženou Exleym v roce 1993. Oba pokusy do 230 a 252 metrů skončí vážnými dekompresními problémy. V následujícím roce se při hloubkových pokusech utopí Deon Dreyer.

Nicméně pátrací akce za pomoci ROV ukáže topografii dna jeskyně a směr, kterým je třeba se vydat pro překonání Exleyho dna. A tak v dubnu 1996 je Nuňo Gomez zpět a chce se pokusit o druhé dosažení dna /po Exleym/ Bushmansgatu, tentokrát v nejhlubším místě.

Jeho akce již nese známky následujících „expedičních“ hloubkových pokusů. Osmičlenný podpůrný tým vynikajících potápěčů, zahrnující potápějícího se lékaře. Dekompresní komora připravená na platu vstupního jezírka, dodávka kyslíku z hladiny pro poslední zastávku. Během začátku roku 1996 umístil Gomez nafukovací bójku pod převis přímo nad nejhlubší místo jeskyně. Odtud spustil lano na dno, v pravděpodobně jejím nejhlubším místě. To se mnělo stát jeho vodítkem i záchranou.

Vzhledem ke zkušenostem z roku 1994 Nuňo plánuje velmi konzervativně ponor i použité směsi. Svojí roli hraje i nadmořská výška Bushmansgatu. Celý runtime je naplánován na 12 hodin.

Nuňo ponese sestavu 4x18 l bottom gasu na zádech, 18 l vzduchu jako travelgasu1 na prsou a 2x 15l travelgasu2 jako dvě přikliplé stage. Další plyn mají připraveni podpůrní potápěči a nadhladinový tým s 50l lahví kyslíku.Nuňo použil v té době ještě dvoudušové DiveRite křídlo 2x60 lb bez stahovacích gum, jako časomíru a hloubkoměr Aladin Pro 3x, Automatiky Poseidon Cyclon 5000. Světla Saber 4x. Suchý oblek s argonovou lahví 5.5l. Celý sestup proběhl přiměřenou rychlosti a bez příhod. Nejprve na vzduchu do 70 metrů, poté na travel heliairu do 160metrů. Pak na bottom gasu. Dvě tlakem defomované svítilny Saber ztratily elektrický kontakt a přestaly svítit. Nicméně Nuňo dosáhl viditelnosti dna velmi blízko své připravené linky. Pro dosažení nejhlubšího místa musel ovšem plavat několik metrů k lince. 60lb DiveRite křídlo ovšem nebylo schopno se vyrovnat s váhou monstrózního čtyřčete a dvou travel mixů. Nuňo dopadl relativně velkou rychlostí na dno. Okamžitě se po zvíření sedimentu dostal do situace totální ztráty viditelnosti. Neviděl svojí připravenou linku a i přes intenzivní napouštění svého BCD zůstával na všech čtyřech na dně Bushmansgatu, v hloubce přes 280 metrů. S vypětím všech sil se postavil i s obrovskou zátěží čtyřčete a dvou stagí. To mu umožnilo zahlédnout linku nad zvířeným dnem. Doplaval k ní a asi po třiceti metrech vertikálního stoupání pomocí linky, se dostal do situace neutrálního vztlaku. A pomalu dokončoval svoje dvanáctihodinové schéma výstupu, které v pořádku dokončil./od této příhody Nuňo používá dvě zcela nezávislá křídla na jedné montáži twinu/
Po přepočítání průměrů všech hloubkoměrů a patřičných korekcích jeho výkon činí 282.6 metrů a je tak dodnes držitelem nejhlubšího jeskynního ponoru všech dob.

Uplynulo pět let než se další člověk – sportovní potápěč, odhodlal přiblížit se limitům lidské fyziologie, možnostem technického vybavení a hranicím poznání. John Bennett byl do určité míry pravým opakem svých předchůdců. Jednak byl mnohem mladší, jednak potápěčský profesionál. To co ho živilo bylo potápění. A ze svých hloubkových pokusů – rekordů, podobně jako jeho následovník Mark Ellyat, hodlal vytěžit nemalý kapitál. Důvod proč toto uvádím je velmi jednoduchý. Všechny dostupné informace o jeho ponorech /stejně jako u Ellyata/ jsou prosety tímto sítem. A tak ne všechno muselo být tak jak se uvádí....

John se připravoval delší dobu na takto hluboký ponor. V roce, kdy ho dosáhl, pracoval jako ředitel Atlantis Tech na Filipínách. Jakákoliv podpora stran logistiky, či plynů, mu byla k dispozici. Svůj ponor se rozhodl realizovat v lokalitě své základny, cca 15 minut jízdy lodí na volném moři.

Jediným cílem byla dosažená hloubka. Celá akce byla připravena profesionálním podpůrným týmem devíti potápěčů, zahrnujícím záchranáře z Hawaie. Potápěči podpůrného týmu byly rozmístěni od 90 metrů hloubky. Jejich dýchací směsi byly naplánovány tak, aby byly totožné s dýchacími směsmi Johna na dané hloubce. Pro plánování ponoru byl použit software Abyss 2.3. Všechny dekosměsi plánovaly velké množství helia, pro omezení dechové práce a tak retence CO2. Podobně, jako při všech předchozích, uváděných hloubkových ponorech, počítal John se „vzduchovými přestávkami“ pro minimalizaci kyslíkové toxicity. Po všech přípravách v listopadu 2001, byl celý tým připraven.

V den D všichni vstali ve 4 ráno. Johnovi řekli „ Johne my uděláme všechno, o nic se nestarej. Ty jen udělej ten zatracenej ponor“. John vstal v 7.30 a všichni vyrazili. Linka byla vytvořena kotevním řetězem a lanem. Zátěž byla stanovena na 70kg váhy na vzduchu. V devět hodin deset minut se John ponořil do vody. Pro ponor bylo připraveno šest různých směsí helia a čistý kyslík. Vlastní hloubková konfigurace byla 3x20l bottom gasu a 2x20l travel gasu. Použité automatiky Apeks TX 100, Suchý oblek s Argonovou lahví 1.8l, teplota v nejhlubším místě byla 4 st. Celsia. Křídlo OMS 2x100lb se stahovacími gumami. Aladin Pro 3x, jako měřič času a hloubky.

Sestup probíhal spíše pomalu proti plánu. Sestupová rychlost okolo 25 metrů za minutu. První příznaky HPNS se objevily okolo 250 ti metrů. John sestupoval dále do chvíle, kdy uviděl poslední značku na své lince. Uvádí, že trvalo celou věčnost, než se jeho 100lb OMS křídlo nafouklo natolik, aby zastavilo pád a pomohlo mu se vracet k hladině. Zachovával rychlost výstupu 15 metrů za minutu s pauzou 20 vteřin, po dvacetipěti metrech. První změna plynu ho čekala na 150ti metrech. Zastávka zde měla být minutu. Po otevření ventilu ale John musel čelit freeflow z regulátoru. Podobně jako Bowden střídavě zavíral a otvíral ventil, dokud nedosáhl další stage ve 130ti metrech. Další výstup až do hladiny 60ti metrů probíhal, již za asistence podpůrného týmu bez problémů. Na této zastávce začal John velmi intensivně zvracet. Jak se později ukázalo, důvodem bylo barotrauma vnitřního ucha. S pomocí podpůrného týmu, asistovaného dýchání a za neustálého zvracení, po 9 hodinách a 37mi minutách ponor dokončil. Ve třiceti metrech změnil bottom dvojče za deko dvojče. Po dvou dnech byl již zcela v pořádku a plně zapojen do své normální profesní činnosti.

Jeho věčným snem byly hluboké vraky. Daleko více než hloubky jako takové. Vždy říkal, že na něj čeká vrak japonské bitevní lodi Yamashiro, odpočívající v hloubce 210 metrů. John Bennett se k Yamashiru nikdy nepodívá.

Utopil se v roce 2004 v hloubce 40ti metrů, při práci na vraku u Korejských břehů. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je intoxikace oxidem uhličitým.

Johnův i níže popisovaný Markův ponor, mají společných mnoho kontroverzí a proto je uvedu na tomto místě. Snad největší je dosažená hloubka. Oběma přestaly fungovat všechny hloubkoměry. A tak jediný relevantní údaj jsou značky na spuštěných linkách. Linky byly spuštěny z lodi do volného moře. V obou případech se jedná o ne zcela klidné lokality, a zároveň ne o lokality prosté proudů. Jako zátěž linky byly použity velké zátěže cca 70kg.

Asi je jasné jakým směrem se ubíraly hlavní námitky. Především protažení lana touto zátěží na délkách větších než 300 metrů. Dále pohyb neukotvené lodi po hladině a vliv proudů vedoucí ke sklonu linky a tak zkreslení dosažených hloubek.

I když tyto námitky asi nikdo spolehlivě neposoudí, faktem zůstane, že Johnovi byl přiznán výkon 305ti metrů na volném moři a Markovi jak uvedu dále 313 metrů. Mark Ellyatt se na svůj hloubkový rekord připravoval v Thajsku.

Po přípravném ponoru do 260ti metrů, při kterém utrpěl velmi vážnou dekompresní nehodu, která hrozila trvalými následky, se začal do podrobna zabývat dekompresními postupy.
Sportovních ponorů pod 250 metrů na otevřeném okruhu do dnešního dne, bylo méně než deset a jejich základní parametry se liší na tolik, že prakticky neexistuje žádný ověřený postup pro jejich provádění. Ve skutečnosti ani jeden z nich neproběhl zcela bez problémů. Mark začal o dekompresní strategii uvažovat z odlišného pohledu a zaměřil se na složení směsí. Jak věřil jeho největším problémem při ponoru do 260ti metrů a následné nehodě byla zpětná difuse plynů, při radikálních změnách dekompresních směsí. Rovněž usoudil, že bude prospěšná vyšší koncentrace kyslíku v hloubkové směsi, pro zkrácení dekomprese a vyšší koncentrace dusíku pro omezení příznaků HPNS obvyklých při nutně rychlých sestupech při sportovních ponorech na otevřeném okruhu. Závěry, které z těchto studií učinil ve finále vedly k pravděpodobně nejhlubšímu bezproblémovému ponoru na volné vodě a zároveň k nejagresivnějšímu dekompresnímu schématu, dosud zveřejněnému. Mark Ellyatt se ponořil do 313 metrů /s výše uvedenými výhradami/ a jeho ponor trval 6 hodin 36 minut !!!
Jeho klíčovou myšlenkou byla postupná dekomprese dle jednotlivých plynů ve vodě. V hloubce stejnoměrně, od střední hloubky postupná eliminace dusíku z dýchacích směsí a jeho nahrazování kyslíkem, při stejném obsahu helia až do dosažení poměru 50/50 helioxu. Poslední změna dýchacího plynu byla na heliox 80/20.

Ellyatt vůbec během svého ponoru nepoužil čistý kyslík jako dekompresní plyn a vůbec během svého ponoru neprováděl „vzduchové“ přestávky pro snížení kyslíkové toxicity!

Jeho Bottom gas měl pO2 1.8 a END 70. Vybraná potápěčská lokalita se nacházela čtyři hodiny jízdy lodí. Jeho podpůrný tým zahrnoval 12 lidí, včetně fotografa. Jako základní výstroj bylo použito dvojité křídlo OMS 2x90lb se stahovacími gumami, trojče 3x 20l jako bottom gas a dvě stage 20l na obou stranách. Suchý oblek s Argonovou lahví 4l. Automatiky Mares Abyss, Hloubkoměry 3x Uwatec, Hodinky Tag a Rolex do 1000m s heliovým ventilem.

Sestup probíhal zcela bez obtíží, za manuální kontroly linky. Pod 250 metrů popisuje Mark lehký třes, ale sám není schopen upřesnit zda se jedná o HPNS, nebo vliv okolního 4 stupňového prostředí. Po dosažení poslední hloubkové značky, již neměřil hloubku žádný z jeho přístrojů. Rolexky se mu utrhly ze řemínku /kdo jede lovit se mnou???/ a jediné co uvádí že fungovalo, byli hodinky Tag heuer /hlavní sponzor/ a značky na laně.

Výstup a dekomprese proběhly bez problémů, jako největší obavu uvádí, když na poslední dekompresi vyhodili z lodi kosti snědeného kuřete. Obával se totiž, co by mohlo odpadem vylétnout příště..... Mark Ellyatt je jistě z mnoha důvodů velmi kontroverzní postava, ale jeho netradiční přístup podle plynů k stupňované dekompresi a demonstrovaný výsledek je jednoznačně inspirující.

O mnoho let dříve v roce 1983 devátého září se ve francouzském Fontaine de Vaucluse odehrál ponor, který ač s vynuceným partyzánským nočním přístupem a pouze s manželkou, jako jediným členem týmu zajišťujícím logistiku/ asi nejenom já považuji za vrchol sportovního hloubkového potápění.

Z hlediska etiky a čistoty sportu zcela bezpochyby nebyl dosud překonán. Snad pouze pokus Exleyeho a Bowdena v Zacatonu, se mu přiblížil. Ale pouze přiblížil.....

Bohužel není mnoho veřejně přístupných dat o tomto ponoru Jochena Hasenmayera a osobně ho neznám, abych se zeptal. Co je jisté je, že byl celý vykonán jakopravé sólo - bez podhladinové podpory a jako bottom gas byl použit heliox.

Pokud legenda nelže, jediný support team byla paní Hasenmayerová, seznam telefonních čísel a jejich automobil. Dosažená hloubka byla 205 metrů a celý ponor byl vykonán bez sebemenších technických, nebo fyziologických obtíží. Celková doba ponoru byla blízká osmi hodinám.

Všem věčným hledačům tak adresoval nediskutovatelné poselství prvních – „udělejte to líp, pokud to umíte“.

Jenom stručně zmíním České výkony hloubkového potápění v jeskyních a volném moři, s malou zmínkou o českých „Tech ženách“

Asi dodnes nepřekonanými výkony v hloubkách jeskyní, jsou pro české potápěče ponory z roku 1981 a 1998 v Hranické propasti. V prvním případě dvojice Benýšek, Travěnec dosáhla 2.5. roku 1981 hloubky - 110 metrů. Z jednoduchého srovnání s přiloženou tabulkou je asi jasné, o jaký výkon šlo. V roce 1998 25.7. dvojice Skoumal a Háša dosáhli rovněž v Hranické propasti dodnes nejhlubší český ponor v jeskyních - 130 metrů.

Nejhlubší český ponor z 12. 5. 2001 na Traunsee:
Pavel Říha - 151,2 m.
Další nejhlubší české ponory na volné vodě se odehráli sólo a shodou okolností oba na stejné lokalitě – Blue Hole.

Martin Trdla v roce 2000 – 140 metrů, Petr Wagner 2003 – 149 metrů. Oba ponory jsou dostatečně popsány v dostupné literatuře. Ivan Kovář - 131,7 na Traunsee (ponor s P. Říhou)

Z mě známých hloubkových ponorů žen, uvedu dva:

Jitka Hyniová, jeskyní potápěčka, do hloubky 100 metrů v cenote Sabak Ha na Yucatanu. Dana Kubrychtová, jeskyní potápěčka - Full Cave IANTD, PADI course director, 81 metrů v Blue Hole.

Technické sportovní potápění má „dno“ svých možností daleko před sebou. Je jedním z mála sportů tohoto typu, kde horizontů možností nebylo zdaleka dosaženo. Asi málokdo si bude myslet, že je možné lézt výše nad Mount Everest, ale mnoho z nás věří, že jsou možné hlubší ponory, hlubší a delší jeskyní penetrace i nálezy hlubších vraků.

Exkluzivní článek Jitky Hyniové BLUE HOLE Exuma Bahamas

Když se přestanu nechat kroutit všedními frustracemi, oči snění vidí budoucnost a to jak moc nás čeká, považuji to za nesmírně motivující a vzrušující. Hvězdné hodiny lidí ještě tikají, ještě se nezastavily.....

Chronologická tabulka výkonů hloubkového potápěnído 10/2004

Hloubka - metry	rok	jméno	stát	lokalita	typ
110	1981	Travěněc+ Benýšek	CZ	Hranická propast	jeskyně
205	1982	Joachym Hasenmayer	BRD	Fontaine de Vaucluse	jeskyně
201	1987	Exley	USA	Mante	jeskyně
238	1988	Exley	USA	Mante	jeskyně
264	1989	Exley	USA	Mante	jeskyně
267	1993	Exley	USA	Bushmansgat	jeskyně
281,9	1994	Jim Bowden	USA	Zacaton	jeskyně
282,6	1996	Nuňo Gomez	JAR	Bushmansgat

Přihlásit se