Efektivní pohyb pod hladinou - kopy
Text: HOG Špalek, UW foto: K. Gregor, FRG.

 
     Potápěči by se měli snažit pohybovat ve vodě tak, aby nebylo patrné, že tam vůbec někdy byli. Nejen pro další návštěvníky zanechat prostředí netknuté. Držení či odrážení se od čehokoli nebo dokonce neúmyslné narážení do okolí poukazuje na nedostatečné schopnosti pohybu pod vodou a povědomí o okolí1). Osahávání stěn je usměvavé zejména u "pokročilých" potápěčů, kteří pózují fotografovi v turistických jeskyních ověšeni stejdžemi, a při tom se musejí držet skály, aby dokázali vůbec postát na místě.
     Víření sedimentu na volné vodě s sebou zajisté nenese taková rizika jako ztráta viditelnosti v prostorách vraku či jeskyně. To však není omluvou či důvodem se mu nevyhýbat již od počátků potápěčské kariéry. Když již ne z jiného důvodu, tak kdo z nás rád plave za buddym v mraku písku? Samozřejmě jsou i potápěči, kteří si "nulovou" viditelnost užívají. Ti jsou však kapitolou sami pro sebe.
 
 
     Každému OWD potápěči GUE či UTD je vysvětleno, jak mají základní typy kopů vypadat, kde a jak je používat. Vhodnost použití závisí na prostředí, ve kterém se zrovna pohybujeme. Jiný kop použijeme v úzkém prostoru (např. těsně u stěny, mezi dvěma partnery), jiný v nízkém prostředí (podplavání překážky, chodba v jeskyni/vraku), dalšímu dáme přednost, pokud se budeme chtít velice rychle přemístit, a jiné jsou vhodnější pro jemnější a opatrný pohyb či do proudů.
     Kopy nemají stanoveno detailní provedení. V popředí stojí jejich efektivita (poměr vydaná energie/účinek) a zamezení dotyku s okolím, vč. kalení sedimentu. Kopat účinně a účelově bez správných základů však nelze. Horizontální poloha, hydrodynamicky uspořádaná výstroj a správné rozmístění zátěže jsou spolu se schopností ovládat vztlak důležitými předpoklady (http://www.divestar.eu/technicke-potapeni/techdiving-optimalni-zatez-dle-gue.html).
Všechny kopy vyžadují pohyblivost v kotnících neomezovanou oblekem či obuví. Špatná pohyblivost hrozí např. u některých typů tzv. rockboots. Některé ze základních kopů vyžadují použití ploutví typu JetFins, které mají mimo jiné vhodnou tvrdost, délku i šířku. Zcela nevhodné jsou módní výstřelky, mezi které patří ploutve "rozštěpené" (split fins) či  force fins. To, že někteří přístrojoví potápěči, včetně jeskynních, používají ploutve freedivingové je spíše kuriozitou.
 
Obecná pravidla pro kopy:
- kop volíme podle prostředí, situace a nálady
- běžně kopeme v horizontální, a tedy i hydrodynamické poloze
- kolena klesají pod horizontálu, když už, tak jen minimálně (několik málo centimetrů)
- hlava směřuje dopředu, tj. nekoukáme pod sebe, pokud k tomu nemáme pádný důvod
- nekopeme nadbytečnou silou a křečovitě, spíše volně a plynule, na konci kopu nezapomínáme na fázi setrvačnosti (žabák, couvání)
- stejně jako u všech technik platí, že pokud nebudeme cvičit, nebudeme umět
 
     Máme čtyři základní či standardní kopy, pokud jim tak chcete říkat: žabí kop, flutter kick a modifikované verze obou. Mezi kopy počítáme dále couvání a otáčení se na místě bez použití rukou, tzv. helikoptéra. Později se ještě zmíníme o nestandardních typech kopů a technikách. Klasický kraulový kop2) do běžné zásoby DIR potápěče nepatří. To však neznamená, že kop nepoužije, pokud to bude vhodné (např. podplavání velice nízké a úzké překážky, plavání proti silnému proudu, na hladině či pro úmyslné kalení sedimentu).
     Mylné by bylo se domnívat, že prospěch z ovládání různých kopů mohou mít pouze techničtí či jeskynní potápěči, fotografové nebo kameramani. Techniky kopů, i když jsou v podstatě jednoduché, nelze slovně dostatečně dobře popsat. Video je v tomto případě opravdu lepší než tisíc slov. Text nám poslouží ke zdůraznění detailů. Na internetu je mnoho, spíše méně vhodných, ukázek kopů. Někdy se terminologie rozchází. Název může být odlišný než používáme zde v článku, popř. označuje jinou variaci kopu. Počítejte s tím.
 
Základní kopy:
- žabí kop
- modifikovaný žabí kop
- flutter kick
- modifikovaný flutter kick
- couvání
- helikoptéra
 
(foto vpravo neobsahuje žádný z výše uvedených kopů)
 
Žabí kop či "žabák" (angl. frog kick)
     Žabák je nejčastěji používaným kopem. V případě potřeby od něho volně přecházíme k jiným kopům a zpět. Žabák působí směrem dozadu - pouze minimum síly působí ostatními směry. To v kombinaci s pokrčenými koleny omezuje do maximální možné míry víření usazenin. Usazenin na dně i pod stropem (jeskyně, vraku). Kolena by od sebe měla být vzdálena asi na šířku boků, aby nenarušovala hydrodynamiku potápěče. Kopeme spodní, tj. chodidlovou částí ploutve, takže takhle určitě ne: http://www.youtube.com/watch?v=cWTtH3J6wp4. Se záběrem, tedy výdejem síly, vydechujeme.
     Kop není vhodný do úzkých prostor. Zkušenější potápěč ví kolik kopů jaké intenzity potřebuje k překonání určité vzdálenosti s tou kterou výstrojí.
 
Pro zjednodušení si rozdělme kop na tři fáze:
 
1) Kop: Začínáme ze základní polohy (viz. obr.). Vytočíme chodidla do stran a dozadu tak, aby se mohla maximální část listu opřít o vodu. Následuje záběr a natažení nohou. Kolena i kotníky s ploutvemi se přibližují k sobě. Kotníky více než kolena, která při lehkém kopu mohou zůstat na místě (z hlediska vertikálního i horizontálního). Při silnějším záběru stoupnou kolena buď mírně nad horizontálu, nebo se pohybují po ní. Úhel mezi zadní částí stehna a lýtkem se zvětší ze zhruba 90° na hodnotu do 135° podle individuální potřeby a stylu potápěče. Pohyb je hydrodynamičtější, pokud jsou nohy z pohledu zepředu schovány za láhvemi, tedy více nataženy. V zadní pozici ploutve na  chvilku setrvají, aby využily maximum vynaložené síly a bezprostředním pohybem zpět nedocházelo k brzdění. Této fázi říkejme třeba setrvačnost. Ploutve v ní můžeme držet vodorovně vedle sebe nebo v poloze, kdy vytvářejí pravidelné písmeno "V", popř. jakési "y", kdy jedna ploutev směřuje hranou k ploše druhé. Ve všech polohách se mohou, ale nemusejí dotýkat.

2) Setrvačnost: Na této fázi je velice dobře patrné jak dobře potápěč ovládá vztlak, jak kvalitní má trim a jestli věnoval dostatek času správnému rozmístění zátěže. Pokud kop fázi postrádá i přes kvalitní trim, a potápěč je nucen neustále kopat, aby nepřepadával (dozadu, dopředu, do stran), je pravděpodobně nutno hledat chybu ve špatném rozmístění zátěže. Jakmile máme pocit, že energie vydaná na kop dochází, je nutno nabít na další kop - přesunout se do základní polohy.

3) Přesun do základní polohy: Když končí fáze setrvačnosti, otočíme ploutve nejprve do vodorovné polohy, pokud v ní už nejsou, a pak až je vzdalujeme od sebe tak, aby hrana prořezávala hydrodynamicky vodu a neopírala se o list. Pohyb je plynulý a volný, abychom se vyhnuli přílišnému působení do protisměru pohybu a nebrzdili. Snažíme se, aby úhel mezi zadní stranou  stehna a lýtka neklesal pod 90°, pokud se nechystáme použít opravdu dlouhý nápřah pro výjimečně silný kop. Kolena se od sebe nevzdalují o moc více než na šířku boků, pokud se nechystáme vznášet se na místě, při kterém by poloha s koleny ještě dále od sebe mohla být stabilnější.
 
Modifikovaný žabí kop (angl. modified frog kick)
     Modifikovaný žabák je díky menšímu pohybu nohou/ploutví do stran "užší", a je tedy vhodnější pro jemnější a preciznější pohyb v šířkově omezeném prostoru či pro pomalejší pohyb dopředu. Nikdo nepředepisuje potápěči jaký kop má ve volném prostoru zrovna používat. Osobně používám s oblibou modifikovaného žabáka spíše než klasického, popř. kop, který leží někde mezi těmito dvěma.
     Modifikovaná verze žabáka by měla vycházet pouze z pohybu kotníků. Pohyb v kolenou je omezen. Ploutvemi nemusíme kopat nepřetržitě, ani rychle3). Potápění nejsou závody. Četnost a rychlost pohybu závisí na potápěči a okolnostech.
 
Flutter kick
     Jako flutter kick je většinou označován klasický potápěčský kraulový kop2).
     Flutter kick DIR potápěče (UTD a ISE mu říká také modifikovaný flutter kick) vypadá na první pohled jako podtyp potápěčského kraulového kopu. Při hlubším pohledu však zjistíme, že kopy nemají s výjimkou střídavého pohybu nohou, nic společného. Aby nevířil flutter kick sediment, je veden směrem dozadu, popř. dozadu a mírně nahoru. Pokrčená kolena vzdálená maximálně na šířku boků zajišťují, aby k pohybu docházelo nad tělem potápěče v trimu, a tedy ještě výše nade dnem pokrytým sedimentem. Klasický potápěčský kraulový kop působí směrem k hladině a směrem k sedimentu na dně, přičemž mu je mnohem blíže. Oproti flutter kicku zabírá oběma stranami ploutve. Flutter kick pouze přední, tedy nártovou stranou listu ploutve. Pohyb vzad končí mnohem dříve, než by ploutev hnala vodu směrem ke dnu (kolem 100°). Při protipohybu proráží patou vodu, přičemž je list téměř v horizontální hydrodynamické poloze. Kop je vhodný do úzkých prostor, nevhodný do nízkých.
 
Modifikovaný flutter kick (angl. modified flutter kick)
     Stejně jako u flutter kicku, kopeme i u modifikované verze horní, tj. nártovou částí ploutve. Pohyb je minimalistický, často rychlejší, vhodnější pro užší a zároveň nižší prostředí. Rychlejší pohyb s sebou nese riziko větších chyb, a proto si dáváme pozor na kolena klesající příliš hluboko pod horizontálu. Dominantní pohyb vychází z kotníku, na rozdíl od klasické verze, kde pohyb vede koleno.
 
Couvání (angl. back(wards) kick)
     Couvání je technika, jejíž osvojení trvá poměrně dlouho. Bez vynaložené námahy však nikdy nepoznáme na vlastní kůži, o jak skvělou schopnost se jedná. Nejen pro fotografy či kameramany, kteří mají plné ruce práce. Couvat lze bez problému i se třemi stejdžemi či při vyzdvihování partnera v bezvědomí. Dokonce i bez ploutví, jelikož hlavní účinek techniky není v použití ploutví, ale v pohybu nohou, zejména lýtkové části. Aby studenti pochopili mechanismus hned od počátku tréninku na vlastním těle, doporučují někteří instruktoři začít s nácvikem v bazénu bez ploutví. Samozřejmě pod vedením někoho, kdo ví, co dělá. Pokročilejší cvičenec dokáže couvat a zároveň se otáčet. Jsou mezi námi i potápěči, kteří couvají rychleji než jiní plavou dopředu.
 
Fáze kopu jsou následující4). Zpočátku bychom je měli nacvičovat tak, že mezi nimi necháme krátkou odmlku, tedy fázovitě. Samým soustředěním nezapomínáme pravidelně dýchat a nezadržovat dech:

1) Přiblížení kotníků a kolen: Základní polohu změníme přiblížením nohou k sobě. Kotníky jsou si blíže než kolena (kolena jsou si blíže než při žabím kopu).

2) Vytočení kotníků: Ploutve směřující přímo dozadu, ne k hladině, vytvoří vytočením kotníků z vnitřních hran písmeno "V".

3) Pohyb ploutví dozadu: Téměř horizontální uvolněný pomalý, spíše plíživý,  pohyb ploutví dozadu. Jedná se asi o nejdůležitější fázi pohybu, jelikož při nedostatečném zvládnutí dochází k efektu sem-tam a stání na místě. Pokud by se nohy dozadu pohybovaly příliš rychle a křečovitě, hnalo by nás to do protisměru, tedy vpřed. Konkrétně nás fáze č. 5 posune dozadu a chyba ve fázi č. 3 zpět.
 
4) Vytočení ploutví: když máme nohy natažené dozadu, přitlačíme a přidržíme nárt co nejblíže k holenní kosti a vytočíme ho zároveň od těla (tj. doprava u pravé nohy, doleva u levé). Kolena při tom zůstávají na místě.
 
5) Roznožení: O trochu prudší, přesto uvolněný, pohyb začínající mírným pohybem v kyčlích a pokračující koleny, která nepadají pod horizontálu. Se záběrem, tedy výdejem síly, vydechujeme. Roznožení by nemělo být o moc širší než šířka boků (někdo dokonce raději couvá bez změny polohy stehen ze základní polohy), aby byla omezena pravděpodobnost protipohybu. Kotníky jsou po celou dobu vytočeny tak, jak je popsáno u fáze č. 4. S jejich úhlem si hrajte a pozorujte změny. Zabírá nártová strana ploutve. Hlava je přilepená k můstku/ventilu. Nekoukáme pod sebe, pokud k tomu nemáme pádný důvod (např. když se pod sebou chceme podívat kam couváme) jinak budeme mít tendenci kopat směrem k hladině, a tedy couvat a zároveň stoupat. Stoupání nás vyplaší, a tak bude pohyb zpět do základní polohy rychlejší křečovitý a kontraproduktivní. Ruce nepracují. Důležité je, aby nedocházelo k houpavému pohybu, při kterém je se střídá klesání zadní a přední části potápěče5).
Ploutvemi se snažíme udržet i v konečné fázi, kdy jsou nejblíže k hýždím, vodorovnou polohu a nemířit jimi vzhůru k hladině. To by v jeskyni/vraku mohlo způsobovat spád usazenin či kamínků ze stropu a snižovat viditelnost.
 
6) Krátká fáze setrvačnosti: Závisí na schopnostech, tj. na tom jak účinný pohyb jsme vytvořili. Kdo pohyb zvládá dobře, bude mít fázi delší. U couvání je však obecně kratší než u žabího kopu.
 
7) Narovnání ploutví do horizontální polohy před opětováním fáze č. 1.
   
Helikoptéra (angl. helicopter turn)
     Jako helikoptéra se označuje horizontální otočení o 360° za použití střídavého pohybu obou nohou, bez použití rukou a za dodržení ostatních pravidel DIR kopů, tj. zamezení kalení, kontrola nad pohybem, maximální účinnost vzhledem k vynaložené energie a udržení hloubky. Pohyby ploutvemi jsou malé a jemné6), ne velké a rychlé. Špičky ploutví nesměřují k hladině, ale vedou pohyb do strany. Motorická náročnost techniky spočívá v tom, že každá noha vykonává jinou činnost. Jedna, ta blíže směru pohybu, kope spodní (chodidlovou) plochou listu, druhá kope přední (nártovou) stranou ploutve. Jedna dělá tedy pohyb (mod.) žabího kopu vedeného do strany, druhá couvání, což má za následek efekt pásového vozidla, kdy jeden pás jede dopředu, druhý dozadu a vozidlo se točí na místě.
     Pohyb začíná nabitím nohy blíže ke směru pohybu. Ploutev hranou prořezává vodu, následuje kop do strany, který končí otočením ploutve do vodorovné polohy a vracení do základní polohy, popř. další nabití, pokud máme nohy (a mozek) tak sladěné, že jsou schopny pracovat plynule za sebou. Horizontální poloha jedné ploutve zajistí, že nebude docházet k brzdění práce druhé. Ploutev dále od směru pohybu převezme činnost, jakmile je druhá ploutev ve vodorovné pozici. Nohy se nekříží7).
     Točit se snažíme na místě. Asi jako bychom byli jednohubka - těžištěm by nám procházelo ve dně zakotvené párátko. K tomu nám pomůže pevný orientační bod na dně (např. zapíchnutý nebo položený nožík) vzdálený do 50 cm od obličeje. Po otočení o 360° musíme skončit na zcela stejném místě, na jakém jsme byli před otáčením. Udržení stejné hloubky po celou dobu je samozřejmostí. I když se běžně otáčíme za použití obou nohou, můžeme provádět nácvik rozfázovaně, tj. kope jen jedna noha. Nesmíme zapomínat na nácvik otáčení do obou stran. Pokročilejší potápěč se dokáže otáčet a zároveň couvat.
 
     Existují i další kopy či techniky pohybu pod vodou. Některé by mohly být vhodné pro případ nouze, jiné jsou spíše pro zábavu. Je to např. plavání s jednou ploutví (druhou si sundáme) a bez ploutví8). I v sucháči s dvojčetem lze tímto způsobem kopat jakéhosi žabáka či používat helikoptéru, ale ne pokud nemáme dobré základy, tj. správně rozmístěnou zátěž a kvalitní trim. Mezi složitější techniky patří plavání do strany výhradně za použití nohou.
 
Nácvik kopů
     Mnoho potápěčů, včetně mnoha adeptů DIR, příliš pospíchá a staví střechu, když nemá ještě ani základovou desku. Bez vodorovného trimu, dostatečné schopnosti ovládání vztlaku a vznášení se na místě nemohou kopy dobře plnit své poslání. Rozdílný úhel trimu vyžaduje mírně rozdílné provedení kopů a zaručuje, že informace ukládající se pozvolna do podvědomí budeme muset přepisovat a techniky se složitě přeučovat jakmile budeme plavat v opravdu horizontální poloze.
     Natáčení výkonu na video nám pomůže odhalit a napravit nedostatky. Před kamerou je však průměrný člověk nervózní, takže bychom ji u prvních tréninkových ponorů měli raději nechat doma, abychom se mohli soustředit na techniku. Takové plavání co nejníže nad kalným dnem nám pomůže také leccos odhalit. Nic se však nevyrovná přímé instruktáži někoho, kdo kopy zvládá, předvede je ve vodě, popř. i na suchu a dokáže znalosti předat.
 
Na závěr něco pro odlehčení:
 
A k inspiraci:
 
 
Text a ukázka: Špalek ( HOG-Spalek@seznam.cz )
Kamera: Ivo Havránek
 
1) Občasný neúmyslný kontakt s partnerem je v pořádku. Říká nám, že od sebe neplaveme příliš daleko.
    Tohle si může opravdu dovolit pouze absolutní začátečník:
3) Provedení z videa výše, můžeme porovnat s následujícím:
4) Vhodný učební materiál dvou polských GUE instruktorů vč. videí:
5) Negativní příklady:
    - ploutve jdou příliš nízko na to, aby nevířily sediment, a potápěč se houpe:
6) Negativní příklad: příliš velký prudký pohyb jedinou nohou, při kterém padají navíc kolena:


Zobrazit komentáře (6)







********************************************










 









 














Potápění se vzduchem
je lidské, s trimixem
božské (motto IANTD)