CCR - CIS LUNAR MK 5 v českých vodách
Text: Jakub Jirásek, foto archiv autora a Petr Vaverka
V září roku 2002 jsem měl možnost poznat výrobek americké firmy Cis-Lunar Development Laboratories Inc., CC MK-5P Rebreather. Otcem a vývojovým inženýrem tohoto rebreatheru založeném na čtyřech předchozích prototypech je přední světový jeskynní výzkumník, prezident U.S. Deep Caving Inc., Dr. Bill Stone ( Projekty Wakulla, Huautla , Pena Colorada atd).
Po několik následujících měsíců jsem dlouhé dny a noci trávil korespondencí s mnoha šťastnými majiteli tohoto přístroje, zvláště pak s Tomem Mountem (prezident IANTD), Jill a Paulem Heinhertovými, Mikem Hanssonem a Andrew Driveremrebreather již nevyrábí. .
Po následném a podrobném prostudování dalších získaných materiálů jsem mohl pouze s politováním konstatovat, že je veliká škoda, že nejsem majitelem velkého „balíku“ nepotřebných finančních prostředků a tudíž nemohu být jeho dalším vlastníkem ...
Znenadání, těsně před Vánocemi, se v mé elektronické poště objevila nabídka na koupi tohoto rebreatheru od předního britského jeskynního výzkumníka Petera Mulhollanda. Při celkovém počtu osmdesáti vyrobených kusů se jednalo spíše o menší zázrak a v té chvíli jsem věděl, že přišel čas na obměnu mého CCR vozového parku. Nutno podotknout, že z důvodu časové tísně byla cena tohoto zánovního přístroje na hony vzdálená jeho pořizovací hodnotě, avšak v maximální softwarové verzi s množstvím doplňků, náhradních dílů a ve výborném stavu. Co více si přát pod stromeček? Slovo dalo slovo a já zanedlouho seděl v letadle z Bristolu do Prahy a v kufru vezl krásný žlutý „znovudýchač“.
Bohužel Saddám Husajn a válka v Iráku nepřály našim plánům. Cesta do USA s přístrojem, který vypadá pod rentgenem jako atomová bomba se nejevila jako ideální. Na základě výborného doporučení od Jill jsem urychleně domluvil náhradní kurz s instruktorem IANTD Mikem Hanssonem v Norsku v termínu od 8-16.3.2003.
Vše začalo hned prvním dnem, kdy jsme v kuse absolvovali šest hodin v bazénu (naštěstí krytém) a já jsem měl možnost si v klidu „osahat“ celý přístroj a nacvičit základní operace v krizových situacích. Následoval křest ohněm, ponory v norských fjordech druhý až osmý den. Teplota vody (tam kde nebyl led!!!) se v tomto ročním období pohybovala v rozmezí 0-1°C mezi 0-20m a maximálně 3°C pod 20m. Dva ponory denně v časovém rozmezí 60-80 minut. Ještě teď cítím ten chlad a hlavně rozdíl mezi ledovým nitroxem ze záložních láhví při jednotlivých cvičeních a krásně „teplém“ dýchacím médiem z mého rebreatheru.
Výuka probíhala dle jasného časového scénáře. Ráno jeden ponor, rychlý oběd, odpoledne druhý ponor s přibližně danými parametry a body pro nácvik. Vše bylo simulováno jako při normálním ponoru, tudíž od třetího dne jsme podnikali normální ponory na vraky či stěny s maximální hloubkou do 50m. Jednotlivá cvičení jako „mnoho kyslíku, málo kyslíku, CO2 problém, přechod na otevřený systém“atd, byly přibližně dle mých představ. Ale už vůbec ne cvičení typu „kompletně zaplavený dýchací systém“, kdy mě Mike ve čtyřiceti metrech najednou odšrouboval za hlavou vrapovou hadici vedoucí k CO2 scruberru a já sledoval, jak poslední zbytky mého dýchacího média mizí z dýchacího vaku k hladině. Následoval přechod na záložní otevřený okruh, sundání rebreatheru ze zad, zpětné našroubování vrapové hadice na CO2 scrubber , nandání rebreatheru zpět na záda, zaujmutí vertikální polohy, přechod zpět na uzavřený okruh a postupně, speciálním cvikem, vytlačit vodu z dýchacího systému. Zde jsem se přesvědčil na vlastní kůži o výjimečnosti řešení celého dýchacího systému, neboť jak O2 senzory tak CO2 absorbent zůstaly absolutně vodou nedotčené a já mohl bez jakýchkoliv problémů v klidu dokončit ponor. Podobné cvičení, kdy se simuloval únik diluentu na prvním stupni v rebreatheru, bylo ještě zpestřeno o sundání ochranného plastového krytu celého rebreatheru. V suchých rukavicích to byla doopravdy zábava! Jak praví standardy IANTD: „Rebreatherovou certifikaci si nejde koupit, tu si musíš zasloužit!“
Jakub Jirásek
.jpg){kind=spacer}
