Jak se dělá kurz Cavern v PSA
Dan Skřenek
O prázdninách mě můj kamarád instruktor PSA Milo Duben pozval do Rakouska, na kurz Cavern diving v systému Professional Scuba Association , který je prvním kvalifikačním stupněm jeskynního potápění. Poněvadž jeskyňařinu považuji za nejvyšší školu potápění, netrvalo dlouho a moje jméno rozšířilo seznam uchazečů o tento výcvik.
Vyrazili jsme s kamarádem o den dříve a do krásné krajiny Salzkammergut jsme dorazili už ve čtvrtek. Protože kurz začínal až v pátek večer, chtěli jsme si před kurzem trochu zapotápět a já jsem chtěl pořídit nějaké první podvodní záběry se svým novým přístrojem. Pro tento ponor jsme si vybrali nejvýše položené běžně dostupné jezero Gosausee. Jezero se vyznačuje čistou vodou a světlým vápencovým dnem, což by měl být ideální terén pro začínajícího fotografa.
Druhý den nás přivítal zataženou oblohou a nepříjemným deštěm. Bylo mi jasné,že za těchto podmínek žádný pořádný snímek neudělám.
Rozhodli jsme se namísto potápění navštívit ledovou jeskyni. Něco podobného jsem viděl prvně, led vytvářel v jeskyni impozantní převisy a krápníky, jejichž nádheru vyzdvihli místní průvodci perfektně uspořádaným fixním osvětlením. V průběhu prohlídky jeskyně jsme povídali o tom jaký by tu byl úžasný ponor, kdyby tu byla voda. Protože na kdyby se nehraje a Cavern kurz byl ještě před námi, tak jsme se v klidu kochali krásami tohoto suchého jeskynního labyrintu. Rozhodnutí se ukázalo jako správné, po vystoupení z jeskyně se nad námi ukázala jasná slunečná obloha a pod námi se otevřel úchvatný výhled na jezero Halstatt. Sjeli jsme lanovkou dolů, naložili výstroj a vyrazili na jezero Gosausee Toto jezero leží v nadmořské výšce 930 m, v kotlině pod masivem Dachsteinu. Voda v jezeře byla už při pohledu z břehu nádherně průzračná. Vystrojili jsme se a vnořili do vod tohoto krásného jezera. Voda byla v menší hloubce čistá, níže však měla poněkud mléčné zakalení. Škoda, bylo mi jasné,že zde žádný úchvatný záběr nepořídím. Sestoupili jsme o něco níž a dole byla voda zase o něco čistčí. Bohužel zářivé slunce už zde nemělo dost sil, na to aby dokonale prosvětlilo podvodní scénu. Při sestupu jsem zběžně vizuálně zkontroloval foťák. Objektiv byl zevnitř orosený. První zděšení, že je foťák vyplaven pominulo. Pouze se v důsledku změny teploty zamlžil objektiv – ó, díky bohu. Při přechodu do teplejší vody byl foťák opět ready, a tak jsem mohl využít pózujícího pstruha jezerního k několika snímkům.
Po příjezdu do Penzionu v Obertraunu, kde jsme byli ubytovaní, nás už čekal Milo Duben a ostatní zájemci o výcvik. Večer proběhlo příjemné seznámení s kolegy a s plánem následujících dvou dnů.
V sobotu ráno jsme začali s teorií. Milo nám vysvětloval filosofii jeskynního potápění, konfiguraci vybavení jeskynního potápěče, typy pohybu pod vodou dle tvaru a složení chodeb. Milo se „vyučil“ podvodní jeskyňařině na Floridě přímo v kolébce světového jeskynního potápění u instruktora Dana Patersona. Při zvyšování své kvalifikace navštívil místní jeskyně Ginnie Springs, Wakulla Springs, Forthy Fathom Grotto, Santa Fé a mnoho dalších.
Po skončení teoretické části jsme se přesunuli do blízkého sadu, kde nám Milo natáhl vodící šňůry mezi stromy. Konečně začala tvůrčí činnost a příležitost ke zdokonalení při nejdůležitější činnosti jeskynního potápěče, tj. práci s navijákem a vodící šňůrou. Proplétali jsme se sadem se zavřenýma očima po spletitém systému vodících šňůr. To muselo jistě na kolemjdoucí působit značně komicky, nicméně pro nás to znamenalo velice důležitou část výuky. Milo nás kontroloval, zda se správným způsobem pohybujeme po vyznačené trase a zda správně hmatem čteme cestu k východu. V jednom úseku nám silou brknul po vodící šňůře.
Většina z nás zůstala stát na místě a neubránila se otevřít oči. Co se to stalo? To jen potápěč před vámi kopnul ploutví a vyrazil vám z ruky vaše jediné spojení z hladinou, konstatoval suše Milo. S pochopením jsme se po sobě podívali. Tak takhle tedy ne, k vodící šňůře se musíme chovat jinak. Není to překážka, která nás obtěžuje, nýbrž ta nejdůležitější věc, o kterou se musíme řádně starat, dobře ji napnout, aby se nezamotala a hlavně ji při snížené viditelnosti za žádných okolností neopustit.
Nácvik na břehu byl u konce, byl čas vyrazit pod vodní hladinu jezera Halstatt a pokračovat v získávání nových dovedností. Můj buddy pro výcvik byl sympatický Vlado z Bratislavy zvaný Zvieratko. Při pohledu na nástřik jeho lahví, provedeného dle designu Jack Daniels a Black death bylo jasné, že jde o řádného recesistu. Nášivka na jeho bundě- Svaz nesdružených potápačov Slovenska mě v tom utvrdila. Při prvním sestupu si Milo zkontroloval naše vyvážení nad dnem a následoval nácvik různých druhů kopů, kterých využívají při plavání jeskynní potápěči. Vedle známého žabáka jsme se naučili ještě několik nových způsobů pohybu. Po té přišly na řadu naše navijáky. Metody správného vyvázání, položení vodícího lanka, vyvázání druhého navijáku a hledání ztraceného lanka pomocí bezpečnostního navijáku. Dno jezera, zčásti bahnité, bylo díky své snadné zakalitelnosti skvělým terénem pro výcvik. Po prvním vytyčení trasy jsme se mohli pohybovat už jen hmatem po vodících šňůrách. Po skončení této části si nás Milo přemístil do mělčí vody. Vzal tužku a začal něco psát na moji tabulku umístěnou na zápěstí. Psal to z mého pohledu vzhůru nohama a v suchých rukavicích, které na Floridě nebyl zvyklý používat. Čtu nepříliš čitelný vzkaz „Zastav mi ventil a dívej se.“ Ok, proč ne, Milo nám asi chce ukázat jak přejde na dýchání se záložní automatiky a pustí si ventil, který by se při prodírání chodbami mohl zastavit. Udělal jsem jak požadoval. Milo se naposledy nadechnul z automatiky a na chviličku se zarazil. V klidu pak přešel na dýchání se záložní automatiky, jak jsem předpokládal. Následně si otevřel ventil a vrátil se ke svojí hlavní automatice. Po vynoření mi říká: „Co jsi to tam na té tabulce vlastně přečetl?“ No přece: „Zastav mi ventil a dívej se!“ No jo to je super, to jsem si všiml, ale já ti tam napsal „Zastav se a nehýbej se“, chechtal se Milo. Chtěl nacvičovat vyvážení a krátký kraulový kop. No nic, alespoň jsme se naučili něco jiného a užili si po vynoření trochu srandy.
Následně jsme v jezeře trénovali opět položení vodících lan, simulování úniku vzduchu a únik po šňůrách k domnělému východu ve dvojici, při dýchání z jednoho zdroje pomocí octopusů s dlouhými hadicemi. Začali jsme to cvičit s maskami, potom bez masek a finálně se zavřenýma očima. Komunikovali jsme pomocí dotykových signálů. Při nácviku naslepo jsme se při předání octopusu oba dva pustili vodící šňůry. Po té co jsme se vynořili, Vlado hned hodnotil situaci: „To sme to dojebali čo? Jsme obaja mrtvi, no nič ideme to odznova!“ A měl pravdu, museli jsme si tuto situaci řádně několikrát zopakovat, abychom to zcela bezchybně zvládli.
V tu chvíli jsme si uvědomili, že ztráta vzduchu v jeskyni při nulové viditelnosti je sice dost velký průšvih, nicméně při dokonalém nacvičení a spolupráci je i tato situace řešitelná.
Další ponor byl naplánován v jeskyni Kessel, na kterou jsme všichni moc těšili.
Tato jeskyně není příliš rozsáhlá ani hluboká. Proto ji Milo vybral pro výcvik. Dno se zde téměř vůbec nekalí a to je z hlediska bezpečného výcviku důležité. Tohle byl ponor z úplně jiného soudku. Díky světlým stěnám chodby a silným HID světlům se nám jeskyně ukázala v celé své kráse. Po vynoření uvnitř skalního masivu jsme obdivovali české jeskyňáře, kteří se zde dále prodírají úzkou suchou puklinou k dalším chodbám Kesselu.
Po krátkém pokochání nás Milo zase zaměstnával výcvikem. Všechno, co jsme dělali předtím na suchu a v jezeře jsme si zopakovali i v jeskyni. Skvělou tečkou na závěr byl nácvik úniku k východu bez světel a s použitím dlouhé hadice. Na scenérii, kdy z úplné tmy zvolna vystupují světle zelené obrysy východu z jeskyně budu ještě dlouho vzpomínat.
Děkuji instruktoru PSA no. 0001CZ Milo Dubnovi a svým kolegům za příjemný víkend a spoustu nových poznatků
Daniel Skřenek
.jpg){kind=spacer}
