Správné množství zátěže podle GUE
Nedostatečné množství zátěže, stejně jako přetížení, může mít vážné následky. Na jedné straně je neschopnost udržet dekompresní zastávky či dokonce absolvovat konečnou fázi ponoru raketovým výstupem. Na druhé straně je propadání se do hloubky s plně nafouklým kompenzátorem vztlaku. Je až k nevíře, jak je takový základ, jako správné množství zátěže, v kursech zanedbáván.
Jedno z pravidel DIR říká, abychom se nesnažili špatnou volbu výstroje kompenzovat další výstrojí. Např. použití zbytečně objemného křídla či sucháče ke kompenzaci vztlaku přetíženého potápěče. Ke zjištění ideálního množství zátěže se nepoužívají teoretické matematické výpočty, nýbrž praktický test.
Test správného množství zátěže
Jedná se o test, jehož úkolem je určit ideální množství zátěže (angl. balanced rig) nutné pro individuální konfiguraci výstroje. Spolehlivě nám řekne, jestli jsme přetíženi nebo máme naopak zátěže málo. Pozor, test neřeší rozmístění zátěže! To bude popsáno v článku "Trim a správné rozmístění zátěže", který bude brzy následovat.
Postup: Se skoro prázdnou monoláhví či dvojčetem (20-30 bar) v malé hloubce (kolem 3 metrů). Malá hloubka a málo plynu zajišťuje, že v praxi udržíme bez problémů všechny dekompresní či bezpečnostní zastávky s minimem plynu v láhvi. Se zcela prázdným křídlem a sucháčem1), pokud je použit, příjemně na těle, tj. ani přefouklý, ani nepříjemně tlačící, bychom měli být neutrální. Test vyžaduje schopnost udržet hloubku, alespoň v pohybu, a ovládat práci s dechem. Provádí se zásadně bez stejdž / deko láhví.
Praktický postup může vypadat tak, že si do vody vezmeme různě těžká olova (od 0,5 kg) např. na separátním zátěžovém opasku pro lehčí transport či do kapes obleku. Rozmístíme je před sebe na dně ve zhruba 3 metrech se 40-50 bary v láhvi a vyčkáme co se bude dít jak bude tlak klesat (čekajíce na místě či plavajíce kolem pro začátečníky). Doufám, že je zbytečné říkat, že "na místě" neznamená v DIR, že se klečí na dně. Jestli jsme ve vodorovném trimu nebo ne je jedno, tím se teď nemusíme zatěžovat, není-li to pro nás přirozená poloha. Pokud budeme mít pocit, že s udržením hloubky zápasíme a táhne nás to nahoru, i když je kompenzátor vztlaku prázdný (popř. sucháč příjemně na těle), zátěž přidáme (stačí ji vzít do ruky).
Pokud jsme nuceni mít v křídle i s méně než 20 bary ve 3 metrech plyn, jsme zjevně přetíženi - zátěž musíme ubrat. Za tímto účelem je vhodné test dělat se zátěžovým opaskem, i když se s ním třeba běžně nepotápíme. Např. v-zátěž o hmotnosti 4 kg nahradím pro test opaskem o váze 4 kg rozdělených na více kusů olova. Z něho můžeme pod vodou zátěž postupně a pomalu sundavat. S přidáváním / ubíráním si hrajeme dokud nenajdeme ideální množství zátěže pro zhruba 30 bar v přibližně 3 metrech. To může trvat několik ponorů. Buddy by měl testu asistovat. Nejde jen o to, že DIR potápěč NENÍ solo potápěč, ale nikdo by asi nechtěl skončit pozitivní na hladině bez možnosti zanořit se pro olovo na dně. Odlévat si vlastní zátěže ( http://www.dir-varese.it/Work_piombi.aspx ) s přesností na stovky gramů je ideální, ale ne nutné.
Pozorného čtenáře může napadnout jak je možné následně vystoupat kontrolovaně a bezpečně na hladinu, když jsme neutrální ve 3 metrech s prázdným křídlem. Zjednodušeně řečeno se na a pod 30 bar lze při netestovacím ponoru dostat jen v případě, že jsme porušili bezpečností pravidla pro plánování spotřeby plynu, jiná pravidla DIR potápění či došlo k téměř nereálné krizové situaci. Jinak máme plynu mnohem více, a jeho váha je zcela dostačující pro bezpečný výstup. I se 30 bary bychom však byli schopni (jak víme z testu) udržet poslední zastávku ve 3 metrech. Použití sucháče umožňuje další odpouštění plynu a tedy kontrolu nad výstupem i se skoro prázdnými láhvemi. Mokráč či polosucháč (tj. výhradně rekreační oblek) takovou možnost nemá. Práce s dechem a vodorovná poloha ve vodě by napomáhaly tomu, aby výstup nebyl nepřiměřeně rychlý.
Důležité je mít na mysli, že pokud nějakou součást výstroje do budoucna změníme, může se změnit i množství vhodné zátěže. Stejně jako když se změní naše tělesná hmotnost či slanost vody. Rozumný DIR potápěč si i při potápění v Egyptě vezme skoro prázdnou S80ku a půjde si test do vody udělat. A to i v případě, že z logbooku ví, kolik váhy potřeboval o rok dříve. Z toho bude po zbytek dovolené těžit, zatímco ostatní se pod očima divemasterů a instruktorů budou potápět často přetížení.
Proč nebereme při testu v potaz stejdž / deko láhve?Jelikož jsou odložitelné, nejsou součástí zátěžového systému. Např. v jeskyni je nebereme pod své MOD (maximální operační hloubka) a odkládáme podél trasy.
DIR potápěč používá hlinkové stejdže vhodných vztlakových vlastností (většinou Luxfer S040, 7l, S080). Prázdné jsou lehce pozitivní i s ventilem, postrojem a automatikou. Nepotáhne mě tedy láhev nahoru, když bude prázdná? Neměla by!
Každý potápěč má mít vždy dostatečnou rezervu plynu pro případ nouze. Jeho váha by působila negativně proti pozitivním stejdžím. Navíc DIR potápěč by neměl dodýchávat stejdže na 0 barů. Pokud by k tomu z jakéhokoli důvodu došlo a cítil se s láhvemi na boku nepříjemně, může je poslat třeba po bójce k hladině či nechat přicvaklé v jeskyni. Kompenzace negativních stejdží probíhá dofukováním křídla.
Test vyplavání
Další z pravidel DIR říká, že bychom v případě úplné ztráty kompenzátoru vztlaku, tj. křídla2), měli být VŽDY schopni se z hloubky "vykopat", a to s plnými láhvemi! Jedná se o doplňující test k předchozímu. Plné láhve simulují potíže hned v počátcích ponoru. Závada křídla by bylo spíše uvolnění či natržení inflátoru nebo selhání mechanismu než protržení odolného materiálu křídla.
Zanoříme se např. do 21 metrů a zkusíme vyplavat se zcela prázdným křídlem, aniž bychom přefukovali sucháč - ten neslouží ke kompenzaci vztlaku, nýbrž k izolaci od vody! Na cestě k hladině zkusíme udělat 1 minutové "zastávky" např. ve 12, 9, 6 a 3 metrech. Pokud to nejde či je to příliš namáhavé, a zároveň jsme si absolutně jisti, že máme správné množtsví zátěže, měli bychom výstroj uzpůsobit tak, abychom v případě nouze mohli její část odhodit či spíše předat partnerovi. Např. zátěžový opasek nebo kanistrové světlo s olověnou baterií. Kolik zátěže mám v tom případě na zátěžový opasek umístit?
Tolik, abych "test vyplavání" zvládnul po odejmutí opasku bez větších problémů. V případě použití mokrého či polosuchého obleku by měl být vždy použit zátěžový opasek či jeho ekvivalent, jelikož odpadá případná záloha ve formě sucháče.
Text: Špalek ( HOG-Spalek@seznam.cz )
Foto: Frank Griga
1) DIR potápěč NEpoužívá neoprénový sucháč. Ten vyžaduje k zanoření více zátěže a s přibývající hloubkou a kompresí materiálu (plynových bublinek v něm) vztlak ztrácí. Tím dochází k přetížení a nutnosti kompenzovat dofukováním křídla. DIR oblekem je sucháč membránový či z vhodně zpracovaného crushed neoprenu, jenž si uchovává stejné vztlakové vlastnosti po celou dobu ponoru. Ze stejného důvodu se obecně nedoporučuje kombinovat ocelové dvojče s mokrým či polosuchým oblekem. Celková váha by znemožňovala vyplavání z hloubky v případě selhání křídla a "odhozená" zátěž by chyběla pro udržení dekompresních zastávek. U některých silnějších mokráčů a polosucháčů nelze sestavit balanced rig ani v kombinaci s monoláhví, a proto v DIR své místo nemají.
2) Vhodná záloha může být v očích některých potápěčů "křídlo se dvěma dušemi". To však nemá v systému DIR své místo. Popis důvodů by vyžadoval delší text. Zejména však potápěč, který má balanced rig takovouto zálohu vůbec nepotřebuje.
.jpg){kind=spacer}
