Pascal Bernabe - 330 metrů  a co dál?

 

Text P. Wagner

Snímky jsou převzaty s laskavým svolením: Pascal Bernbeu
www.pascalbernbe.com
Patrick Musimo www.patrickmusimo.com

41 letý jeskyňář, freediver hloubkový potápěč. Člověk žijící na hraně a neustále soutěžící sám se sebou. Tak by šlo charakterizovat Pascala Bernabeua. 6.7. oznámil, že při svém hloubkovém ponoru dosáhl hloubky 330 metrů.
Stal se tak  držitelem nejhlubšího ponoru s otevřeným okruhem v historii.
   

 
Během několika týdnů se hranice posunula dvakrát - nejprve na 318 metrů a poté na 330 metrů. Zároveň lze říci, že jí posunul člověk, o kterém se v těchto souvislostech příliš nemluvilo. Jeho výkony ve francouzských zatopených jeskyních byly známé, ale že by se pokoušel o takovýto ponor...
A tak se v krátkém časovém rozmezí objevily zprávy o no limits rekordu Patricka Musima (první oznámení 200,6)  209,6 metrů , Nuna Gomeze 318 metrů a Pascala Bernabea 330 metrů.
 
Proč je uvádím takto pohromadě má jediný důvod. Ty ponory mají leccos společného a jejich hlavní probírané kontroverze jsou rovněž společné.
Takováto kumulace rekordů, ale i kontroverzí, jistě dává příležitost k bilancování a hodnocení.

Sport je sport a potápění jistě sportem je. A jako takový si žádá jistých definicí, pravidel a etiky. Sám si myslím, že řadu věcí lze nejlépe ukázat na již  proběhlé zkušenosti v podobném sportu. I když si uvědomuji, že každé přirovnání kulhá /některá dokonce na obě nohy/ a že každé vede ke zjednodušení, použiji přirovnání se sportovním lezením /horolezením/. Stručně se dá říci, že prošlo čtyřmi etapami vývoje /kromě prehistorie, kde nešlo o sport/.

Nejprve se lezlo. Schopnosti se zvyšovaly, postupně i kondice, zlepšovala se výstroj a výzbroj, až bylo dosaženo momentálních hranic schopností. To byla doba začátku technického lezení. Objevily se kyslíkové přístroje, skoby, pneumatickými vrtačkami vynýtované cesty. Dokonalá, až vojenská /SSSR na Everestu/ organizace výstupů a technické pomůcky dostaly lezení do situace, že neexistoval problém.
 

Po nýtech a někde ebeny. s kyslíkem šlo vylézt vše. Šlo vlastně jenom o peníze, organizaci a dostatek času. Cesty s názvem Cesta padajících kapek nebo Poslední problém, jsou dodnes svědky této doby.

Pár blouznivců po světě /mezi nimi nemálo Čechů a Slováků/ to však takhle nechtělo. Chtělo lézt čistě. Bez skob, nýtů, kyslíku. Na námitku, že to jinak nejde říkali: „nechte to dalším generacím.“ Přijdou lépe trénovaní, s lepší výstrojí a výzbrojí a přelezou, co jsme my nedokázali. Postupně se tento trend ve sportovní lezení a horolezení prosadil. Vedl k novým ohraničením tohoto sportu
 

Toho, co lze za sport ještě považovat. Jen na okraj poznamenám, že sólo bezkyslíkový výkon plukovníka Odela na Everestu z roku 1924, byl překonán až dvojicí Mesner Habeler v roce 1978, že většina přenýtovaných cest všude na světě má dnes volné, čisté přelezy. Osmitisícovky dnes nejlepší zdolávají sólo za den. Podobná situace je v dnešním extrémním sportovním potápění a právě tyto tři ponory jsou toho výmluvnou ilustrací. Všechny vycházely z takřka nelimitovaných zdrojů zajištěných sponzory,


z velkých skupin kvalitních podpůrných potápěčů, ze zajištěné takřka okamžité kvalifikované zdravotnické pomoci.Pokus Pascala Bernabeua, s třicetičlenným týmem a s dvanácti potápěči pod vodou, je poslední, nejhlubší, ale také nejkřiklavější příklad. Podobně jako Menezova penetrace přes šest kilometrů zatopené jeskyně s desítkami stageí a skútrů.
Hloubkové potápění, podobně jako potápění jeskyní, se tak dostává do podobné situace jako kdysi lezení: buď technika peníze a čas umožní takřka vše, nebo budeme definovat, co je ještě sport a co už ne, co dokážeme my a co budeme muset nechat těm lepším, co přijdou po nás.
 
 
Nemohu se příliš vyjadřovat k freediverskému rekordu, ale oba hloubkové nepřinesly nic nového v oblasti dekompresní fyziologie a praxe. Oba vycházely ze starších schémat a hloubka navíc proti předchozím ponorům, byla získána zkrácením bottom timu a především sestupového času. Zrychlený sestup a okamžitý výstup po dosažení značky je charakteristický pro všechny tři tyto ponory. Nikoliv lepší směsi plynů, nikoliv sofistikovanější dekompresní schémata, nikoliv lepší trénink. A ani lepší výstroj či výzbroj.
Nemůže to udělat nikdo jiný než Ti, co se potápějí. A jenom na nich bude, jaký bude náš sport a jak na nás budou hledět příští generace sportovních potápěčů.
 
 
Pro www.divestar.cz  napsal a vyžádal souhlas s převzetím snímků
P. Wagner 7/2005
 
Rekord no limits Patricka Musima
dole: graf tohoto no limits ponoru - doplněn graf do 209,6m.(10.8. 2005)
 

 








********************************************










 









 














Potápění se vzduchem
je lidské, s trimixem
božské (motto IANTD)