.png)
Pascal Bernabe - 330 metrů a co dál?
|
Text P. Wagner 41 letý jeskyňář, freediver hloubkový potápěč. Člověk žijící na hraně a neustále soutěžící sám se sebou. Tak by šlo charakterizovat Pascala Bernabeua. 6.7. oznámil, že při svém hloubkovém ponoru dosáhl hloubky 330 metrů.
Stal se tak držitelem nejhlubšího ponoru s otevřeným okruhem v historii. |
|
Proč je uvádím takto pohromadě má jediný důvod. Ty ponory mají leccos společného a jejich hlavní probírané kontroverze jsou rovněž společné.Sport je sport a potápění jistě sportem je. A jako takový si žádá jistých definicí, pravidel a etiky. Sám si myslím, že řadu věcí lze nejlépe ukázat na již proběhlé zkušenosti v podobném sportu. I když si uvědomuji, že každé přirovnání kulhá /některá dokonce na obě nohy/ a že každé vede ke zjednodušení, použiji přirovnání se sportovním lezením /horolezením/. Stručně se dá říci, že prošlo čtyřmi etapami vývoje /kromě prehistorie, kde nešlo o sport/.
Po nýtech a někde ebeny. s kyslíkem šlo vylézt vše. Šlo vlastně jenom o peníze, organizaci a dostatek času. Cesty s názvem Cesta padajících kapek nebo Poslední problém, jsou dodnes svědky této doby.
Toho, co lze za sport ještě považovat. Jen na okraj poznamenám, že sólo bezkyslíkový výkon plukovníka Odela na Everestu z roku 1924, byl překonán až dvojicí Mesner Habeler v roce 1978, že většina přenýtovaných cest všude na světě má dnes volné, čisté přelezy. Osmitisícovky dnes nejlepší zdolávají sólo za den. Podobná situace je v dnešním extrémním sportovním potápění a právě tyto tři ponory jsou toho výmluvnou ilustrací. Všechny vycházely z takřka nelimitovaných zdrojů zajištěných sponzory,
Nemůže to udělat nikdo jiný než Ti, co se potápějí. A jenom na nich bude, jaký bude náš sport a jak na nás budou hledět příští generace sportovních potápěčů. 
.jpg){kind=spacer}
