Alandy leží v nejsevernější části Baltského moře mezi Finskem a Švédskem. Říká se jim „perla Baltu“ nebo také „ostrovy klidu“. Někteří lidé jim říkají „kraj tisíce ostrovů“. Pro nás potápěče jsou podmořským rájem. Alandy jsou finským výsostným územím, ale jejich obyvatelé vždy zdůrazňovali svou nezávislost. Jedná se asi o šest a půl tisíce ostrovů z nichž asi sto jsou velké ostrovy. Je to místo kudy od středověku vedla mořská obchodní cesta mezi Finskem a Švédskem a zároveň jedno z nejobtížnějších míst pro námořní plavbu a navigaci na světě. Zdá se, že počet vraků, které se zde nachází je nekonečný. Dnes se potápí asi jen na padesáti z nich.

Je důležité zdůraznit, že na začátku 20. století měly Alandy největší obchodní flotilu na světě. Připomínkou těchto časů je S/S Pommeran – poslední plachetnice této slavné flotily, která stojí v přístavu Mariehamn.

 

Alandy mají několik charakteristických zvláštností. První z nich je bohužel zákaz potápění. Každá potápěčská výprava musí získat zvláštní povolení k potápění, proto je nutností využít místní potápěčské základny. Výběr je velmi omezený, protože v Mariehamn se nachází jen jedna – Oxygene Aland. Je ale připravena poskytnout potápěčům velmi profesionální služby i technické zázemí. Druhou specifickou zvláštností je to, že všechny ponory probíhají mezi ostrovy. Z toho důvodu je možné se potápět téměř za všech povětrnostních podmínek. Při plánování ponorů je také třeba pamatovat na to, že některé vraky leží v blízkosti tras trajektů a při pohybu těchto lodí v blízkosti vraků se velmi rychle horší viditelnost.

Ponory, které je možné na Alandských ostrovech absolvovat se velmi liší stupněm obtížnosti. Jednotlivé vraky se liší hloubkou, podmínkami panujícími na hladině i viditelností. Je možné říci, že každý potápěč, od úrovně OWD až k úrovni trimixu zde najde něco pro sebe.

Nejpopulárnější vraky jsou následující.
 

Prvním vrakem, kde můžeme zahájit svou výpravu za potápěním, je S/S Plus. Byla to plachetnice velmi podobná té, která stojí v přístavu Mariehamn. Jen o něco kratší a s menším počtem stěžňů. Tato loď byla postavena v roce 1885 v loděnici Blohm & Voss v Hamburku. Měla kovový trup o délce 69m, šířce 11m a výtlak 1230NRT. Po mnoha letech byla zakoupena v roce 1925 Hugem Lundgvistem z Mariehamnu. V roce 1933 S/S Plus vyrazila na plavbu do Londýna. Po vyložení nákladu čekala na příhodný vítr, chtěla se na Vánoce vrátit do mateřského přístavu. O čtrnáct dní později loď dorazila do Kobba Klintar – Ostrova lodivodů v blízkosti Mariehamnu. Lodivod měl dovést loď bezpečně do přístavu. Žádný lodivod však nebyl volný, proto se kapitán rozhodl dovést loď do přístavu sám. Bohužel špatně určil pozici lodě a navedl loď na útes. V trupu lodi se objevila obrovská díra a voda se rychle valila dovnitř. Vodu se nedařilo vypumpovat a tak kapitán dal povel ke spuštění kotvy. Loď neměla štěstí, kotva se nezachytila pevně dna a loď sklouzla ze skály. O 800m dále se potopila. Tu noc se utopilo 12 z 16 členů posádky. Čtyrem se podařilo doplavat na skalnatý ostrůvek poblíž a od nich známe celý příběh posledních chvil S/S Plus. Na vraku se dodnes nachází vše, co tam bylo v poslední noc. Pouze lodní zvon a kormidelní kolo a několik málo drobností jsou umístěny v námořním muzeu v Mariehamn.

Pozice vraku je chráněna malými ostrůvky a proto je možné se zde potápět téměř vždy. Tento vrak je dostupný pro všechny potápěče. Leží na svahu v rozmezí hloubek 17 – 32 m. Vrak je zlomený uprostřed, příď směřuje ke břehu, je lehce nachýlený na levý bok. Ponor můžeme zahájit na přídi i na zádi. Sestupové lano je umístěno na obou místech. Při plavání nad vrakem můžeme pozorovat zlomené stěžně, zbytky lodní takeláže – kladky, navijáky, ráhna. Nástavby jsou úzké, ale snadno přístupné. Na Alandských ostrovech však panuje přísný zákaz penetrace vraků.
 

Poblíž S/S Plus leží další vrak, pro vody Baltu velmi netypický. Nikdy se ho nepodařilo identifikovat a říká se mu podle místa původu „Netherland“. Jedná se o loď, která se snažila přeplout z Finska do Švédska. 18. prosince 1917, v mlze a silném větru narazila na skálu a potopila se. Naštěstí se zachránila celá posádka, podařilo se jí doplout na blízký ostrov, odkud pozorovala potopení této lodi. Po 30 hodinách byla posádka zachráněna parníkem S/S Mira z Raumo. Dnes vrak leží na kýlu v hloubce 26 m a je dokonalým vrakem pro všechny potápěče. Přestože je velmi poničen, je možné zde vidět obrovské kotvy, navijáky a velké množství další lodní výstroje. Uvnitř lodi je dokonce i složený stěžeň. Dobře zachovaná záď podtrhuje velikost vraku. Bohužel Netherland se rok za rokem propadá do dna a je možné, že za pár let z něj již nic nebude vidět.

 

Slovo vrak vždy neznamená stará loď. M/S Gavle byla 52 metrů dlouhá a 9 metrů široká výzkumná loď. Byla postavena ve Švédsku v roce 1965. Potopila se velmi neobvykle 10. ledna 1975. Kapitán Ulrik Holm plul vyzvednout zařízení, jehož pomocí odebírali vzorky dna a vody. Ráno, když se M/S Gavle ocitl na správné pozici dosahoval vítr rychlosti  30 m/s. Bohužel v té oblasti se nachází několik skal těsně pod mořskou hladinou. Vítr náhle strhnul loď a ta najela na skály. Kapitán okamžitě vyslal signál S.O.S. a přestože záchranná akce byla velmi dramatická, podařilo se zachránit všechny členy posádky. Po dvou dnech se záchranáři vrátili na místo ztroskotání, ale M/S Gavle již sklouzl po skále a moře ho pohltilo. Také tento vrak je dostupný pro všechny potápěče. Leží na kýlu v hloubce 26 m a je lehce nachýlený na levý bok. Na vraku se zachovaly neporušené stěžně a lanoví, proto je třeba se připravit na ponor mezi spletí lan. Vzhledem ke své tloušťce a stavu však nejsou pro potápěče nebezpečné. Potápění na tomto vraku je velmi zajímavé i vzhledem k velkému množství lodní výstroje a vybavení, které jsou dosud na vraku. Obrovským motorem počínaje a klíči, které dosud visí v zavřené skříňce konče. Zkušenější potápěči mohou vplout i do částečně uzavřených částí vraku, například kapitánského můstku. Skrze otevřené průlezy je možné nahlédnout i do podpalubí.
 

Větší hloubky skrývají více tajemství. V hloubce 45 m leží na kýlu S/S Hindenburg. Byl postaven v roce 1915 a potopil se jen o tři roky později. Tento remorkér -ledoborec s parním ponorem sloužil v německém válečném námořnictvu, často jako ochrana konvojů. Tak tomu bylo i 9. března 1918 kdy plul na čele konvoje německých válečných plavidel. Nedaleko Eckero vplul na minu zamrzlou v ledu, která vážně poškodila jeho příď. Tři členové posádky zahynuli, zbytek posádky z ledu pozoroval, jak se jejich loď potápí.

S/S Hindenburg je krásným výjimečným vrakem. Měří 51m na délku a 13 m na šířku. Ponor je nejlépe zahájit na zádi, kde se nachází pro tento typ lodí typický předimenzovaný lodní šroub a kormidlo. Díky nim je možné uvědomit si sílu lodi, která měla lámat led a tahat jiné lodi. Cestou k přídi je možné pozorovat pozůstatky lodní výstroje obrovské navijáky a bubny s lany. Velmi impozantně působí i dřevem zdobené slezy do podpalubí a otevřené „skylighty“, skrze které můžeme nahlédnout do strojovny, nákladových prostor nebo do kuchyně. Pozorný potápěč může mezi velkým množstvím lodní výstroje nalézt takové předměty jako lodní hodiny, které se zastavily na hodině potopení lodě. Ti, kteří se rozhodnou vplavat dovnitř kapitánského můstku uvidí i lodní kompas. S/S Hindenburg se bohužel potopil a klesal ke dnu přídí, proto je i příď zarytá do písku.

Potápění na tomto vraku je velmi vzrušující a rozhodně se vyplatí potopit se tam několikrát. Jsou to ale ponory pro zkušené potápěče, je zapotřebí správně naplánovat dekompresi i zásobu plynu.

 

Dalším vrakem hodným doporučení je S/S Helge. Byl postaven v roce 1869 v loděnici Henderson, Coulborn & Co z Renfrew ve Skotsku. Tento parník byl prodán dánskému majiteli za tehdy neuvěřitelnou částku 14 000liber. S/S Helge měřil 61m délky a 8,5 m šířky, výtlak 849 BRT. Měl dva čtyřválcové parní motory, každý s vlastní hřídelí a lodním šroubem. Tato loď měla tři stěžně. Mezi prvním a druhým stěžněm se nacházel kapitánský můstek a mezi druhým a třetím „skylighty“ strojovny. Později byl prodán jinému dánskému rejdaři a ten ho přejmenoval na S/S Asgeirsson. Konečně v únoru roku 1915 byl prodán finskému baronovi Wrede. Zde je třeba připomenout, že rok 1915 znamená I.světovou válku a tehdy Alandské ostrovy patřily Rusku.

 

Necelé dva měsíce po změně majitele byl S/S Helge zastaven u majáku Flottjan německou ponorkou U26. Její posádka chtěla zkontrolovat náklad, zda nepřeváží vojenský materiál. Ukázalo se, že náklad tvořil střelný prach. Proto kapitán německé ponorky vydal rozkaz k potopení lodi. Byly spuštěny záchranné čluny a posádka S/S Helge vyrazila na cestu k přístavu Mariehamn. Přestože S/S Helge byl potopen výbuchem střelného prachu a škody byly obrovské, jeho trup je v celku. Vrak leží na kýlu v hloubce 52 m a nejvyšší části vraku vystupují až do 43 m. Vrak budí dojem, že se zastavil na místě. Přes velmi poničenou záď je zde dosud možné spatřit náhradní kormidelní kolo nebo dřevem vykládané vstupy do podpalubí. Cestou k přídi můžeme pozorovat zachovalé „skylighty“ a zařízení strojovny. Druhý stěžeň se dosud zachoval. Nacházelo se na něm srdce lodi – lodní zvon. Stačí chvilka hledání můžete ho spatřit. Zvon leží mezi kapitánským můstkem a lodním navijákem. Vedle něj dosud stojí kormidelní kolo a dokonce i plné demižony s vínem. Také příď lodi s lodními navijáky a dalšími prvky lodní výstroje působí nezapomenutelným dojmem. Při pohledu na ni se vám možná vybaví slavná scéna z „Titanicu“. Potápění na S/S Helge přes výbornou viditelnost není snadné. Hloubka vraku vyžaduje provedení dekomprese, správné naplánování ponoru, hospodaření s dýchacím plynem a správný výběr dýchacích plynů. Rozměry a množství detailů a lodní výstroje však rozhodně stojí za více ponorů.

 

Tyto vraky jsou však jen několika málo z mnoha krásných vraků, které v moři kolem Alandských ostrovů leží. Některé jsou přístupné sportovním potápěčům, některé jen technickým potápěčům. Každý z těchto vraků má svůj vlastní příběh, každý je částí místní historie.

Výpravy na vraky Alandských ostrovů organizuje Silvestr Peknik, e-mail: peknik@alvin.cz, rozhodně stojí za to je vidět.

 

text: Roman Virt, IANTD AEANx instruktor trainer, Tomasz Zabierek IANTD TMX instruktor trainer

 

fotografie: Tomasz Zabierek