Nové tech vraky v Jadranu

KALLIOPÉ
(kvalifikace technická)

Kalliopé spadala do kategorie nejznámějších nákladních lodí třídy Liberty. Tyto obchodní lodě byly vyráběny během druhé světové války ve Spojených státech amerických. Vycházely z koncepce britských lodí, avšak upravených pro americké podmínky. Jejich síla spočívala v rychlé a levné výrobě, a velikému množství tak, aby dokázaly zacelit ztráty způsobené útoky německých ponorek na lodě Velké Británie a USA. Během druhé světové války jich bylo postaveno 2751 a byly tak největší sérii jednoho typu velkých lodí. Většina z nich, z těchto trojstěžňových symbolů lodní dopravy konce války, válku přežila.

Lodě dlouhé 133 metry, široké 15 metrů, s ponorem necelých 8 metrů dokázaly v pěti nákladních skladištích vést téměř deset tisíc tun nákladu. Byly poháněny parním strojem s trojitou expanzí páry o výkonu 1,9 MW. Zdrojem páry byly dva kotle na tekuté palivo. Dokázaly se pohybovat rychlostí 11-11,5 uzle (20-21 km/hod).
Lodě Liberty byly nové, mohly tedy sloužit i nadále. Agentura vlády USA, která je během války provozovala, je po válce předávala spojencům kvůli doplnění jejich obchodních flotil zničených válkou. Ve velké míře je skupovaly řecké společnosti, které nabízely jejich služby po Evropě.
Takovýto osud potkal i loď ROBERT DAVE OWEN. Byla postavena za necelý měsíc v květnu roku 1943 v North Karolina SB Co. ve Wilmingtonu N.C. Ve vlastnictví newyorské společnosti Black Diamond SS Corporation plula pro potřeby americké armády. Sloužila převážně jako transportní loď. Po válce byla nabídnuta k dalšímu prodeji.
Už v roce 1946 ji koupila řecká společnost Panagos D. Patera z ostrova Chiosa a dala jí jméno z řecké mytologie – KALLIOPÉ, Kalliopé podle dcery nejvyššího boha Dia.
Kalliopé však brázdila světová moře jen o málo více než rok. Obchodní cesty ji zavedly i na Jadran. Plula prázdná z Charlestonu do Rijeky a nakrátko se zastavila v Anconě. 19. prosince 1947 vyplula ve večerních hodinách z Ankony na sever, aby 20. prosince za svítání dorazila do Kvarneru. Jelikož bylo dobré počasí a moře bylo klidné, kapitán Mihali Mantszavrinos nesledoval navigační mapu, podle které plul do Rijeky. Spoléhal se na své znalosti a námořní zkušenosti. To však byla osudná chyba, neboť Kvarner dosud nebyl vyčištěn od námořních min a mnohá místa stále byla zaminována. Všechny lodě plující touto oblastí musely přesně dodržovat bezpečnou plavební trasu.
Kolem sedmé hodiny se Kalliopé blížila k Velkým vratům v Kvarneru. Obrysy Rijeky již byly na dohled. Držíce kurz směrem přístav v Rijece se loď přiblížila k ostrovu Cres více, než bylo v rámci bezpečnosti povoleno. Kalliopé byla skoro u výjezdu z kanálu, když se v 7:40 cosi objevilo u boku lodi a následně se ozvala exploze. Výbuch povalil všechny na palubě a dříve, než se stačili probrat z ohromení, se loď začala viditelně naklánět na stranu. Navzdory kroucení trupu, doprovázeného mohutným skřípáním se loď stále držela na hladině.
Na základě hlášení posádky a obsluhy motorů o stavu poškození lodi a po zvážení všech možností, rozhodl kapitán, že úkony k záchraně lodi jsou zbytečné. Nařídil, aby se posádka připravila k opuštění lodi. Nechal spustit záchranné čluny, posádka se nalodila a odrazila od potápějící se lodě.
Ve stejném okamžiku se odlomila zadní část lodi a rychle se potopila. Zbývající vetší část byla unášena proudem na jih. Z istrijského břehu obyvatelé Brseče bezmocně sledovali drama Kalliopé. Někteří z nich spěchali do přístavu, aby se svými loďkami mohli pomoci posádce ztroskotané lodě.
Tou dobou Kalliopé pomalu zmizela pod hladinou uprostřed kanálu. Moře zaplnilo lodní prostory a jakmile se více jak polovina lodi ponořila pod vodu, v místech druhého stěžně praskl trup, což urychlilo potopení lodi. Na hladině zůstaly pouze čluny se ztroskotavšími, ke kterým po dlouhém veslování dorazili rybáři a pomohli jim doplout k istrijskému břehu.
Štěstím v tomto námořním neštěstí byl malý počet obětí – zmizel „pouze“ jeden řecký námořník.
Zachráněný kapitán později veřejně opakovaně zdůraznil svoje poděkování za poskytnutí pomoci při záchraně posádky.
Odpočívá v hloubce 43 - 62 metrů. Dohlednost většinou výborná a proudy střední.

GIUSEPPE DORMIO
(kvalifikace technická)

Pozice: Vela vrata
Hloubka: 56 – 62 m
Rok výroby: 1904
Délka lodě: 72 m
Viditelnost u vraku se pohybuje mezi 10 a 15 metry.
Doba plavby z přístavu k vraku cca 45 min.

Loď Giuseppe Dormio byla postavena v roce 1904 v loděnicích Napier & Miller ve skotském Glasgowě pod pořadovým číslem 133. Původní název lodi byla Italia a majitelem byla ruská společnost FC Zvorono. Loď však často měnila majitele a společně s majiteli měnila i názvy. Nakonec, v roce 1928, byla prodána italskému lodnímu magnátovi Giuseppe Dormio z Bari, který loď pojmenoval po sobě. Z tohoto období se datuje i jedna z posledních fotografií lodě, kterou se nám podařilo najít.
Po kapitulaci Itálie roku 1943 se Dormio, stejně jako mnoho dalších italských lodí, stala součástí německé společnosti Deutsche Mittelmeer Rederei z Hamburku a začala být používána německou armádou, svým posledním provozovatelem.
S délkou 72 metry, šířkou 12 metrů a mezinástavbovou palubou je Dormio zářným příkladem nákladní lodi své doby. Byla poháněna expanzním parním motorem o výkonu 144 koňské síly.
Poslední plavbou lodi Giuseppe Dormio byla plavba z Puly do Rijeky. Potopila se 11.srpna 1944. Toto neštěstí nepřežilo 6 námořníků.
Některé historické zdroje uváděly, že Giuseppe Dormio byla potopena britskou ponorkou HMS Vivid. Tyto informace však byly záhy vyvráceny. Giuseppe Dormio najela na podvodní minu při vjezdu do Velkých vrat v Kvarneru.
Přestože se vrak lodi nalézá v místech frekventovaných lodních cest, zůstal dlouho neobjeven a nepoznán. První zprávy o možné přítomnosti vraku, jen několik málo stovek metrů jižně od trasy trajektu Brestova – Porozina v Kvarnerském zálivu, přicházely od místních rybářů, kteří v těch místech museli odřezávat zaháknuté sítě.
Předpokládalo se, že se jedná o letadlo sestřelené za druhé světové války. První ponor proběhl počátkem června 2006. Dno bylo naměřeno ve dvaašedesáti metrech. Prvním překvapením bylo, že lankem se závažím se podařilo trefit přímo zadní kabinu. Poté, co se podařilo vrak identifikovat jako Giuseppe Dormio, byla tato kabina sama o sobě překvapením. Na historických fotkách nebyla tato kabina patrná a při identifikaci lodi značně mátla. Jediným vysvětlením je, že při rekonstrukcích a opravách lodí se často prováděly různé úpravy. Takováto úprava pak může být důvodem rozdílu mezi fotografiemi a stávajícím stavem.
Odpočívá kýlem na dně přídí mířící na Rijeku. Hlavní paluba se nachází v hloubce 57 – 58 metrů. Při ponoru je nutné dávat pozor v přední části na velké rybářské sítě, které volně vlají ze stěžně a komínu.

Možnosti potápění na uvedených vracích:

PECKA NA VRACÍCH 6 dnů - 5 vraků
Termin: dle vlastního výběru do konce září