Vrakové potápění: vrak stíhačky Corsair
|
Text a foto: Pavel Karásek
12.8.2006 , 06:30 ráno, Sisters Creek, Jacksonville, Florida
Ještě je tma. Sedím v autě a skládám dohromady svou podvodní videokameru. Tím si krátím čekání na potápěčskou loď, kterou jsme si na dnešní den pronajali pro malou dvoučlennou expedici k vraku letadla z druhé světové války. Podle sonarových snímků jsme se shodli na tom, že by se mohlo jednat o jednomotorový stíhač F4U Corsair…. |
 |
|
Konstrukce letounu Corsair začala v roce 1938, kdy US Navy vyslovila požadavek na nový jednomístný stíhací letoun, schopný operovat z letadlové lodi. Firma Chance – Vought vyhrála konkurz s unikátním letounem, tvořeným lehkým trupem a masivním nejvýkonnějším leteckým motorem té doby. Křídla letounu byla vytvarována do tvaru písmena W, aby toto navýšení stroje umožnilo bezpečnou rotaci velké vrtule, která byla nutností pro excelentní porformaci letounu ve velkých výškách. Prototyp Corsairu poprvé uviděl nebe 29.5.1940. Tento první typ nesl označení F4U-1. Díky dlouhé startovací dráze, byl však tento letoun nejprve zavržen pro službu v US Navy. Po modifikacích spatřil světlo světa nový typ F4U-1A, který byl ihned zařazen do služby na letadlových lodích USA. Corsairy se staly nejoblíbenějšími stíhačkami ve službách US Navy a svou výkonností a výzbrojí byly noční můrou nepřátelských pilotů. Požadavky na dodávku tohoto stroje brzy překročily možnosti firmy Chance – Vought a proto se začaly Corsairy vyrábět licenčně firmami Good Year ( označení FG-1) a Brewster ( označení F3A-1). Corsairy sloužily ve službách leteckých sil USA, Velké Británie,Francie a Nového Zélandu až do konce padesátých let. Poslední stroj tohoto typu byl vyroben v roce 1952.
Celkem bylo vyrobeno 12 571 letounů Corsair, z toho pouhých 28 je v letuschopném provozu k dnešnímu dni.
Technické údaje :
Motor: Dvacetiválcový radiální, typu Pratt Whitney R-2800 s výkonem 2000 koňských sil
Výzbroj: Šest kulometů ráže 12,7mm montované ve křídlech
Max. rychlost ve výšce 20 000 stop: 672 km/h
Pro vice informací o Corsairech, navštivte www.F4Ucorsair.com - anglicky
|
 |
A už vidím připlouvat k přístavišti naši loď. Kapitán lodi Dan Lindley je zde přesně na čas. Jeho loď “ DIAMOND DIVER” je pro potápění přímo dělaná. Je zde vše, co potápěč potřebuje ( i to co nepotřebuje). Nakládáme vybavení na loď a po ujištění se že jsme na nic nezapoměli se vydáváme na plavbu do Bermudského Trojúhelníku. Ptám se Dana, jestli nemá někdy zvláštní pocit – plout do mist, kde se ztrácí lodě a letadla. Odpovídá mi s úsměvem, že na to nevěří. Potvrdil mi však, že viděl jak se počasí změnilo z krásného dne na bouři s až čtyřmetrovými vlnami během pár hodin. Řekl, že na radaru nic neviděl, až než byla ta bouře tak blízko, že se jí nedokázal vyhnout. Ale to se mu stalo pouze jednou a on na tom nevidí nic záhadného. Souhlasím s ním. Už se nemůžu dočkat, až budeme u vraku. Cesta trvá nekonečné skoro dvě hodiny.
Potápění na vraku
A jsme na místě. Navlékám se do svého sucháče a kontroluju naposledy výstroj. Hloubka ukazuje na sonaru 35 metrů a já plánuju svůj ponor na 50 minut BT. Pro tento ponor jsme použili EAN 32 BG a EAN 50 DG.
|
|
Po označení pozice vraku bójkou dává kapitán signál “ DIVE, DIVE, DIVE “ a já se vrhám do vody. Na lodi jsem se cítil nemotorný, díky videokameře, kterou jsem musel s sebou tahat, ale ve vodě mi tato starost odpadá. Klesám podél vodící linky a představuji si, jak asi ten vrak vypadá. A je to vůbec Corsair? Než jsem se dostal k termoklinále, která začíná v hloubce asi 25 metrů, popálily mě na tváři tři medůzy. Kdo to nezažil, nepochopí… to je bolest…
Náhle se voda prudce ochlazuje a naneštěstí i viditelnost klesá z dobrých 10 metrů na pouhé 2-3 metry. V duchu si zanadávám a doufám, že hlouběji se to zlepší. Nezlepšilo. Jsem na dně a nevidím vůbec nic. Potkávám svého partnera a ten mi ukazuje, kde je vrak. Plaveme společně tímto směrem a najednou se jakoby z mlhy vynořuje velká vrtule.
|
 |
 |
|
Nastavuji kameru a začínám natáčet. Už není pochyb – jedná se o F4U. Plavu kolem mohutného motoru Pratt Whitney. Hned za motorem jde vidět hydraulické čerpadlo a elektrické dynamo. Plavu směrem ke kokpitu letadla a doufám, že hned za ním bude odpověď na otázku “Jaký byl osud tohoto letounu?”, v podobě identifikačního čísla na trupu. Blížím se k otevřené kabině pilota a nevěřím svým očím. Zadní část trupu chybí. Po nárazu na vodní hladinu se tato relativně křehká část letounu ulomila a podle všeho leží někde poblíž na dně Atlantiku. Při viditelnosti 3 metry je ale nemožné začít pátrat po ztraceném trupu… V té chvíli jsem cítil zklamání. Díky špatné viditelnosti nejsem schopen ani zabrat celý vrak do záběru kamery. Odkládám kameru na dno hned za kokpit pilota a začínám s průzkumem vraku. Začal jsem v pilotním prostoru. Tento je asi do půlky zanesen pískem. Trochu hrabání a nacházím kus tkaniny. Látka je velmi tenká a na to že tu leži nějakých 60 let celkem pevná. Nylonová šňůra mě ujišťuje o tom, že jsem našel kus padáku. Hrabu dál. Nacházím kus elektrické instalace s korálem obrostlým přepínačem. Koukám na počítač a s nelibostí zjišťuji, že jsem tu už 36 minut.
|
|
Opouštím pilotní prostor a plavu zpět k motoru.snažím se určit příčinu havárie. Levá část motoru je nějak divně tvarovaná. Při bližším prozkoumání vidím ohořelý kus hydraulické hadice a teplem roztavený kus hliníku. Není pochyb – letoun hořel. Nacházím další ohořelé části motoru. Vrtulové listy nejsou ohnuty, což znamená že motor se netočil v okamžiku nárazu na vodní hladinu. Takže požár motoru – pravděpodobně. Pokračuji směrem k hlavní palivové nádrži, která byla umístěna před kabinou pilota. Na boku nádrže jsem našel dvě díry. Těžko však říci, zda byly tyto způsobeny před pádem letounu a nebo je nádrž prostě prorezivělá. Počítač začal pípat, že jsem dosáhnul naplánovaných 50 minut. Je čas ponechat Corsaira jeho osudu a začít s výstupem. Čeká mě asi 12 minut dekomprese a tak mám čas o všem uvažovat. Na památku jsem si dal do kapsy víko rozdělovače, který jsem našel u motoru. Můj partner na mě mává ukořistěnou ventilovou hřídelí, která je také opálena požárem, který tady uhasnul před vice než šedesáti lety….
|
 |
Stav vraku:
Po výstupu na palubu Diamond Diver jsme začali dlouhou diskusi o tom, co jsme viděli. Kapitán Dan si troufá najít druhou část trupu podle sonaru a tak plánujeme další expedici. Vrak Corsairu je vcelku ve špatném stavu.Většina hliníkového potahu chybí a z letounu zbyla v podstatě kostra s motorem. Mnoho částí v oblasti motorového prostoru je vyrobeno z nerezi a tyto části nejsou nijak poškozeny slanou vodou Atlantiku. I řídící páka v prostoru pilota se leskne nerezovou ocelí. Křídla letounu jsou pohřbena pod asi dvaceti centimetrovou vrstvou písku a na těchto plochách se hliníkový potah zachoval. Tuto informaci jsem získal od mého partnera, který se právě křídlům pod vodou věnoval.
|
|
Díky špatné viditelnosti jsem nebyl schopen ani pořádně celý vrak zdokumentovat a záběry a fotografie jsou celkem špatné kvality. O identifikaci vraku nemůže být ani řeč, pokud nenajdeme zadní část trupu (která může být ve stejně špatném stavu jako část přední). Jediné zjištění je, že se jedná o typ F4U-1 a nebo F4U-2, které byly vybaveny třílistou vrtulí. Také fakt, že vrtule je nepoškozena nabízí teorii, že motor se zastavil ještě ve vzduchu. Vysoká pravděpodobnost požáru nabízí vysvětlení, proč se motor zastavil. Co způsobilo požár motoru se snad podaří zjistit po výzkumu v archívu US Navy . |
|
Na závěr by jsem chtěl poděkovat kapitánovi Danu Lindleymu za perfektní služby jeho lodi Diamond Diver.
Special Thanks to Capt. Dan Lindley and Diamond Diver’s crew of OFFSHORE DIVE CHARTERS for the perfect service and companion during the expedition.
Capt. Dan on board of Diamond Diver
|
 |
 Rozdělovač a hřídel Příběh Corsairu z Jacksonville zůstane tajemstvím.
15.8.2006
Dnes jsem telefonicky hovořil se zástupkyní podvodního archeologického ústavu – Námořního historického centra ve Washingtonu (Underwater Archaeology Branch Naval Historical Center)- www.history.navy.mil paní Wendy Coble, která se mnou spolupracuje na odhalování historie vraků letadel z druhé světové války v Bermudském trojúhelníku a ta mi po dvoudenním hledání v archivu námořnictva sdělila, že podle získaných informací se bohužel nedá určit původ a ani osud tohoto Corsaira. Díky tomu, že chybí zadní část trupu a tím pádem identifikační čísla stroje, zůstane příběh Corsaira z Jacksonvillu tajemstvím – podle všeho napořád.
|
Agresivní slaná voda bude dále nahlodávat kovové části letounu a za několik desítek let, už nebude tento letoun ani rozeznatelný na sonaru potápěčských lodí.
Podle Wendy Coble je v archívech US Navy zaznamenáno kolem 50 (!!!) letounů Corsair, které byly ztraceny v této oblasti. Bohužel za druhé světové války se zaznamenávaly pouze přibližné pozice havárií, takže bude těžké (a hlavně nákladné) pátrat po vracích těchto dávno umlčených strojů.
|
|
Další články Pavla Karáska:
|
 |
.jpg){kind=spacer}
